Eliška Junková, za svobodna
Alžběta Pospíšilová, odmalička toužila cestovat. V šestnácti letech začala pracovat v
olomoucké pobočce Pražské úvěrové banky, kde se seznámila se svým budoucím manželem
Čeňkem Junkem (1894–1928), bývalým vojákem, sportovcem a úspěšným bankéřem.
V roce 1918 odjela na stáž do Francie a společně s Čeňkem, který v té době už začínal profesionálně závodit, navštívili
pařížský autosalon. V
knize Má vzpomínka je bugatti Eliška popisuje, jak se na pařížské Avenue des Champs-Élysées hádali o to, které auto je nejlepší, aby se pak společně zamilovali do mnohem skromnějšího vozu, zato s nádhernými tvary: do Bugatti. Alžběta se potají zapsala do autoškoly, složila řidičskou zkoušku, v roce 1922 se s Čeňkem vzali, pořídili si vyhlédnutou bugattku a v následujících letech vytvořili nejrychlejší závodní pár na světě.
V září 1924 ji i sebe Čeněk přihlásil do
závodu Lochotín–Třemošná, který oba vyhráli. Stejně se jim dařilo i v
závodě Zbraslav–Jíloviště. O rok později se na desátém ročníku
závodu Zbraslav–Jíloviště Eliška stala absolutním vítězem; porazila dokonce i manžela, který závodil se silnějším strojem Bugatti T35B. Následovaly další úspěchy: Eliščin první zahraniční a tehdy nejtěžší
závod švýcarským průsmykem Klausenpass (startovalo 115 aut, Eliška dojela druhá), již zmíněný
závod Targa Florio na stovkách kilometrů šotolinových horských silniček na Sicílii, a také vůbec
první závod na Nürburgringu, 29 kilometrů dlouhé trati v pohoří Eifel. Protože československou hymnu na oslavu Eliščina vítězství pořadatelé k dispozici neměli, nahradili ji
árií Proč bychom se netěšili ze
Smetanovy Prodané nevěsty a
Eduard Bass pak v
Lidových novinách napsal oslavnou báseň:
Na německou velkou cenu
stačilo nám poslat ženu.
Arci když je taková
jako paní Junková.
Ta když sedne k volantu
rekordy jsou k čerchmantu.
V roce 1928 při závodech na Nürburgringu dostal
Čeněk Junek v jedené zatáčce smyk, po nárazu vyletěl z auta a na místě zemřel. Eliška ten den se závoděním definitivně skončila a ačkoli ji k tomu soupeři i přátelé mnohokrát přemlouvali, za volant závodních aut se už nikdy nevrátila.
Auta ale samozřejmě řídila dál: coby
velvyslankyně milované značky Bugatti projela Indii a Srí Lanku. Stála také u vzniku
Masarykova okruhu v Brně, psala zábavné sloupky do motoristických časopisů a na automobilových závodech pracovala jako
sportovní komisařka. Zemřela krátce po svých 93. narozeninách a je pochovaná na
Vinohradském hřbitově v
Praze. Připomíná ji také
pamětní deska na fasádě
domu Na krásné vyhlídce (Úvoz 13/156), kde žila od roku 1928 až do smrti; dnes v něm sídlí švédské velvyslanectví. V roce 2022 byla in memoriam uvedena do Síně slávy Mezinárodní federace historických vozidel FIVA.