Rozsocháč vznikl před druhou světovou válkou, v době, kdy
František Kašík pracoval na
Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP). ŘOP budovalo
rozsáhlé sítě betonových bunkrů a dělostřeleckých tvrzí podél hranic s nacistickým Německem a dalšími sousedními zeměmi.
Kašík vymyslel několik ženijních opevňovacích systémů, z nichž je dodnes nejpoužívanější právě
rozsocháč. Efektivní protitanková překážka se totiž nedá lehce odstranit: nejenže je těžká, ale díky symetrii (jde o dva úhelníky spojené do kříže s třetím položeným napříč a spojených do trojramenného kříže tvořícího osy osmistěnu) se i při výbuchu nanejvýš převrátí. Díky jednoduchosti a účinnosti se rozsocháč ještě za druhé světové války objevil v obranných systémech jiných zemí včetně Německa; ježky tak můžete vidět například na záběrech Atlantického valu ze severní Francie a Belgie. Dodnes se používají po celém světě, u nás je můžete vidět například u
muzeí a památníků v místech, kudy vedla železná opona.
Inspirací pro rozsocháče byla starší přenosná překážka zvaná
španělský jezdec, která se používala už od středověku. Šlo o dřevěné kříže spojené tyčemi, hustě propletené ostnatými dráty. Používaly se jako ochrana před nepřátelským jezdectvem, k zatarasení komunikací nebo k přehrazení bojové linie před zákopy.
František Kašík byl za první světové války odveden do rakousko-uherské armády, bojoval v dělostřeleckém pluku na východní frontě v Haliči, dostal se do ruského zajetí a podobně jako tisíce dalších Čechů a Slováků se přihlásil do
československých legií. Po návratu do vlasti a nově vzniklé Československé republiky v červenci 1920 se stal vojákem z povolání, na ŘOP pracoval jako technický specialista. Armádu opustil záhy po druhé světové válce a až do odchodu do penze v roce 1962 pracoval na rekonstrukci
pražských památkových objektů, například na opravách
Pražského hradu a
Jeleního příkopu či na výstavbě
divadla Laterna magika.