Zakladatel moderní československé epidemiologické školy
Karel Raška (1909–1987) byl profesor hygieny, který se v roce 1963 stal
ředitelem sekce infekčních nemocí Světové zdravotnické organizace (WHO) v Ženevě. Vypracoval metodu epidemiologické bdělosti, která je dnes základem ochrany před epidemiemi, a má velké zásluhy na
úplném vymýcení pravých neštovic na celém světě. Ve své vlasti ale Raška narazil na komunistický režim: v roce 1970 jej odvolali z vedení Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, své působiště musel opustit a úřady mu dokonce odepřely penzi.
Pravé či
černé neštovice byly bolestivým
virovým onemocněním, které se zpočátku projevovalo jako chřipka. Ve druhé fázi se objevily typické kožní projevy s hnisajícími vředy, které mohly zasáhnout i sliznice. Část pacientů zemřela na
otravu krve, oběhové či dechové selhání. Zdrojem nákazy byl pouze nemocný člověk; přenášela se kapénkovou infekcí a
vzduchem, inhalací kontaminovaného prachu, ale i nepřímo čerstvě
znečištěnými předměty.
Nemocní pozvolna umírali v bolestech. Kdo pravé neštovice přežil, byl většinou již navždy poznamenán
zjizvenou tváří nebo například slepotou. Nemoc se vyskytovala ve dvou variantách – variola major, u které úmrtnost dosahovala v průměru kolem 30 procent, a lehčí forma variola minor s úmrtností kolem jednoho procenta. Existují různé typy neštovic, mezi nejznámější formy kromě pravých patří
plané (bez komplikací nejsou závažné) a
kravské neštovice.
První očkování a anglická vakcína
První typ očkování přivezla do Evropy manželka britského vyslance v Istanbulu lady Mary Montaguová poté, co se v roce 1715 sama utkala s touto nemocí. Přemluvila krále Jiřího I., aby očkování vyzkoušel na vězních a posléze jim udělil milost.
Později si anglický venkovský lékař Edward Jenner všiml, že dojičky, které se nakazily kravskými neštovicemi, byly odolné i vůči pravým. Vyrobil tedy očkování a v květnu 1796 úspěšně provedl na malém chlapci první aplikaci. Jeho metoda byla nazvána vakcinací (vacca je latinský výraz pro krávu) a rychle se z Anglie šířila do okolního světa. V řadě zemí bylo zavedeno povinné očkování a během první poloviny 20. století neštovice téměř vymizely z Evropy.
Český úspěch ve světě
Protože ale ve světě dál umíraly desetitisíce lidí, WHO připravila velkou akci – pokus o
totální vymýcení neštovic. Zpočátku nepříliš úspěšný boj byl zahájen v roce
1959, o osm let později WHO oznámila plán na úplné vymýcení neštovic. Koncepci akce vypracoval český epidemiolog
Karel Raška, který byl
šéfem oddělení přenosných nemocí WHO v Ženevě. Místo plošného očkování navrhl soustředit se na jednotlivá ohniska nákazy a tam maximálně zasáhnout.
Poslední výskyt varioly major byl zaznamenán v roce
1975 v
Bangladéši, pozornost lékařů se poté zúžila na
Somálsko a
Etiopii, kde virus přetrvával. V polovině roku 1977 to již vypadalo na úspěch, ale v říjnu onemocněl jistý kuchař nemocnice v somálském městě Merca. Když se v dubnu 1978 vyléčil, oznámila WHO po zkušební lhůtě v roce
1980, že s pravými neštovicemi je konec. Kromě Rašky se na tomto úspěchu podílela i řada dalších českých odborníků.