Máchovi nedalo velkou práci vybudovat si
pověst nenapravitelného romantika: hrady, které tak nadšeně objevoval, tehdy byly polozřícené zarostlé ruiny, kam "normální" lidé nechodili. V místech, kam se Mácha často škrábal s nasazením vlastního života, dnes obvykle stojí pokladny – a na parkovištích v podhradí zase stojí za to připomenout,
že král všech romantiků sem chodil zásadně pěšky.
Na plný plyn
Mácha psal básně i prózu, kreslil, hrál divadlo, studoval a bavil se – a podobně, jako žil, také cestoval. V roce 1834 podnikl svou nejdelší
cestu přes Rakousko a Alpy do severní Itálie; společníkem při tomto putování mu byl
Antonín Strobach, pozdější pražský purkmistr, předseda říšského sněmu a právník. Cesta trvala šest týdnů, někdy ušli až 60 kilometrů denně.
Kratší a méně náročné cesty často vedly ke zříceninám českých hradů. K nejznámějším patří
Kokořín,
Houska,
Bezděz,
Valečov,
Kost a
Trosky, ale Mácha znal i
Helfenburk u Úštěku,
Kamýk,
Ralsko,
Košťálov,
Házmburk,
Doubravskou horu či
Střekov. Od dnešních cestovatelů se nelišil jen tím, že cestoval pěšky, ale také tím, že si pečlivě vedl deník a navštívená místa často maloval. Takzvané „
hrady spatřené“, jak nazýval jejich seznam, představují úctyhodný soubor 115 kreseb a akvarelů. K raritám patří
Máchův podpis z 28. srpna 1833 v
pamětní knize na vrcholku Sněžky.
Ukrutný příběh o vraždě a popravě
Vyprávění o
otcovraždě z nešťastné lásky, která se odehrála v roce
1774 v Dubé, prý
Mácha poprvé zaslechl ve vinném šenku v Doksech, kam jezdíval na návštěvy k příteli Eduardu Hindlovi. Příběh a okolní krajina se staly
předobrazem slavné poémy Máj, kterou
Mácha vydal v dubnu 1836. Její vydání hradil ze svých úspor a Máj byl také jedinou knihou, která vyšla ještě za jeho života. Všech 600 výtisků se brzy rozprodalo a Máj se dál šířil v opisech a četných dalších vydáních. Máj je dosud
jednou z nejvydávanějších českých knih a provázejí jej ilustrace předních výtvarníků.
Romantická smrt
V září 1836 přijel Mácha do
Litoměřic, kde nastoupil jako praktikant v
advokátní kanceláři Filipa Durase. Ubytoval se v domku Na Vikárce na Janských schodech a měl napilno; chtěl se tu připravovat k rigorózním
zkouškám na právnické fakultě, ale zároveň chystal
svatbu s Eleonorou Šomkovou, kterou poznal jako ochotník v
Praze. Oba se také těšili na společný život s právě narozeným
synem Ludvíkem.
Závěr Máchova života by slušel kdejakému romantickému dramatu. 23. října při
výletu na blízký vrch Radobýl Mácha zpozoroval požár a běžel pomáhat s jeho hašením. Snad tehdy uřícený prochladl, možná se napil zkažené vody, nicméně skutečná příčina
nenadálého úmrtí o dva týdny později se nikdy nevyjasnila. Zemřel pouhých 40 dní po svém příchodu do Litoměřic a jeho
pohřeb se konal ve stejný den, kdy se měl v Praze ženit. Zatímco syn po několika měsících zemřel, milovaná Lori se zanedlouho provdala a svého básníka přežila o více než padesát let.
Máchův hrob ovšem nenajdete v
Litoměřicích, ale na
Vyšehradském hřbitově v Praze, kam byly jeho ostatky převezeny před vypuknutím druhé světové války. V atmosféře tehdejší doby se jeho druhý pohřeb změnil v celonárodní vlasteneckou manifestaci.