Leckdo by krajinu plnou neprostupných lesů a divé zvěře označil za danajský dar; ostatně v listině jen o několik let mladší bylo
Broumovsko označeno za "krajinu děsnou v širé pustině". Jenže benediktini byli zvyklí opravdu na leccos. Jejich den začínal mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní a až do večera se pak podle hesla
Ora et labora – modli se a pracuj – střídaly modlitby a těžká fyzická práce. Nehostinný kraj se jim záhy stal domovem. Postupně založili kláštery i vesnice, z Broumova pak díky jejich příkladné péči začalo vznikat důstojné centrum celého kraje.
Časy dobré i časy zlé
Podobně jako jinde i v
Broumově občas museli mniši čelit všelijakým nástrahám. Patrně nejdramatičtější příběhy se točí kolem
"nehodného opata" Martina II. z Pravdovic, který v Broumově působil na přelomu 16. a 17. století. Už přezdívka Korýtko výstižně naznačuje, že opat se víc
než o klášterní kázeň staral o svůj majetek – a staral se dobře, protože pod podlahou jeho cely bylo posléze objeveno 23 790 dukátů, 6 615 tolarů a drobných za 3 000 kop. Korýtkovi mniši na tom nebyli o moc lépe, k císařskému dvoru se hrnuly stížnosti, že jsou
nemravní, zištní, nevzdělaní a rozšiřují bludy. Císař jednal hbitě; poklad zabavil a Korýka vykázal do
kláštera v Polici. Tam byl také pochován jako jediný broumovský opat, daleko od svého někdejšího působiště. Ironií osudu jej krátce poté následoval i jeho nástupce,
opat Wolfgang Selender, který se nepohodl s měšťany a
musel tajně uprchnout. Místu, kudy z Broumova utíkal, se prý dodnes říká
Pánova cesta.
Baroko v červené a bílé
Dnešní podoba
broumovského kláštera, monumentálního komplexu s červenobílými fasádami, řadou soch a tichou klášterní zahradou je výsledkem barokní přestavby, která proběhla
podle plánů otce a syna Dienzenhoferových. K. I. Dienzenhofer rovněž dokončil přestavbu kostela sv. Vojtěcha a navrhl výzdobu interiérů, na níž se podíleli vynikající umělci pražského baroka.
Hlavní oltář je dílem J. Brokofa, obrazy namaloval
V. V. Reiner. Při prohlídce kláštera vás jistě zaujme vzácná kopie
Turínského plátna, více než metr široký a téměř čtyři a půl metru dlouhý pruh látky, na němž je zřetelný otisk mužské postavy. O originálu se traduje, že v něm bylo po snesení z kříže
zahaleno tělo Ježíše Krista. Broumovské plátno je mladší, pochází z roku 1651 a opatovi K. Sobkovi z Bilenberku je daroval turínský biskup Bergirius. Relikvie byla v roce 1999 nalezena v kostele sv. Vojtěcha a nyní je spolu s dalšími liturgickými předměty a kněžskými ornáty
vystavena v klášterním refektáři.
Žel, další skvost se v
Broumově nedochoval. Řeč je o
Codex Gigas neboli Ďáblově bibli, největší ručně psané knize na světě, vážící asi 75 kg. V Broumově byla kniha patrně ukryta před husitskými nájezdy, ale o dvě stě let později – zřejmě aby si udobřili
Rudolfa II. po té ošklivé historii s Korýtkem – darovali broumovští benediktini Ďáblovu bibli císaři do jeho uměleckých sbírek. Její další osudy jsou zmapovány už lépe: za třicetileté války byly Rudolfovy umělecké sbírky odvezeny švédskými vojáky jako válečná kořist do Švédska. V současnosti je Ďáblova bible uložena v
Královské knihovně ve Stockholmu a odtud vycestovala do světa pouze dvakrát: poprvé v
roce 1970 do New Yorku, podruhé v roce 2007 na výstavu do
Národní knihovny v Praze.