Rudolf II. Habsburský se narodil
18. července 1552 ve Vídni jako třetí potomek císaře Maxmiliána. Spolu s bratrem Matyášem byl vychováván u svého strýce Filipa II. ve Španělsku, a toto prostředí položilo základy nejen jeho zájmu o umění, ale také pozdějším psychickým potížím. Když se v roce
1583 římský císař natrvalo přestěhoval s celým dvorem
z Vídně do Prahy, málokdo tomu rozuměl. Ačkoli ho mnozí považovali za podivína (na sklonku života opravdu propadl dědičnému šílenství), měl dobrý důvod: české království nebylo ohroženo tureckou expanzí. Melancholický císař chtěl klid pro své koníčky – umění a vědy.
Praha se pak na čtvrt století stala
centrem evropské politiky a kultury, získala přívlastek „zlatá“ a štědře hostila takové osobnosti, jako byli astronomové
Tycho Brahe, Johannes Kepler, malíři Hans von Aachen, Arcimboldo nebo alchymisté Edvard Kelley a John Dee. Císař se zajímal hlavně o astronomii, matematiku, fyziku a chemii. Jeho pozornosti neunikla ani alchymie či černá magie.
Mimo Prahy si císař oblíbil
zámek v Brandýsu nad Labem, který dal vybavit jako své hlavní mimopražské sídlo a často tu pobýval, pořádal hony a hostil významné osobnosti. Na sgrafitech, které lze pozorovat z nádvoří zámku, najdete mezi loveckými výjevy i obraz samotného Rudolfa, kterak přijímá jakéhosi asijského vyslance.
Ženy ano, sňatek ne!
Rudolf II. se
nikdy neoženil, zůstal starým mládencem a měl výslovný
odpor k manželskému svazku. Všechny pokusy o vhodný dynastický sňatek skončily katastrofou. Ovšem ženám se Rudolf nevyhýbal a krásnými ženami byl dokonce posedlý.
Měl mnoho milenek, mezi nejznámější patřila hraběnka
Kateřina Stradová, dcera jeho dvorního antikváře, vzdělaného Jakuba Strady z Rosbergu, který byl hlavním pořadatelem císařských uměleckých sbírek.
Kunstkomora na Pražském hradě
Po přesídlení do
Prahy poručil Rudolf, aby byla
převezena i část vídeňské sbírky. Ještě před tím, než mohl shromažďovat své sbírky, musel pro ně najít rozsáhlé prostory. Ty našel jen na
Hradě, který bylo třeba
pro tento účel rozšířit. Kvůli sbírkám byla přestavěna severozápadní část hradního areálu doposud neznámými italskými staviteli Antoniem Valentiem a Giovannem Gargiolliem.
Vznikl tak třeba Španělský sál, kde byla umístěna velká část obrazů stejně jako v přilehlých komnatách a chodbách. Rudolfova s
bírka čítala více než 3000 exponátů z rozličných oborů umění i věd.
K dalšímu umění, které bylo na císařském dvoře hojně zastoupeno, patřilo
sochařství. Tesalo, odlévalo a tvořilo se tu z různých materiálů. K nejčastěji používaným materiálům patřila sádra, vosk, polodrahokamy, pálená hlína a stříbro. Jan Wermeyen se zase zapsal mezi umělce svým návrhem na
Rudolfovu korunu, kterou vypracovali pražští zlatníci. Právě ta je považována za vrchol zlatnického umění na Rudolfově dvoře a po císařově smrti se
používala jako koruna Rakouského císařství. Dnes byste ji našli ve vídeňském Hofburgu.
Dále se na dvoře uplatnila i
glyptika – řezba drahých kamenů. Císařův sběratelský zájem byl také zaměřen na nevšední
kuriozity. V jeho sbírkách se nacházely
přírodní předměty,
polodrahokamy i různé jiné kameny, exotické ovoce a ořechy nebo
herbáře. Některé z těchto předmětů, například ořechové
skořápky, korály a mušle, byly předělány na číše a misky.
Královská věda alchymie
Císař Rudolf II. patřil mezi nadšené stoupence další disciplíny –
alchymie, která také jeho dvůr proslavila. Rudolfovi se přezdívalo „kníže alchymistů“, ale jeho láska k takovýmto exaktním vědám způsobila, že častokrát přijímal do svých služeb podvodníky, jimiž byli například
A. Scotta či
Eduard Kelley. Mimo nich zde však působili i
zasvěcenci jako třeba
lékař Michael Maier, jehož dílo Atalanta fugiens patří k opravdovým klenotům alchymie. Dále tu byl přírodovědec
John Dee a také astronomové zvučných jmen. K nejznámějším patří
Tyge Ottesen Brahe (
Tychon Brahe).
Útočištěm alchymistů měla být pověstná
Zlatá ulička obklopená pitoreskními domky. Pověst vypráví, že své jméno získala od zlata, které se zde alchymisté snažili vyrobit. Ve skutečnosti alchymisté ve Zlaté uličce nikdy nebydleli a vznik jejího pojmenování není vůbec lichotivý – název prý údajně vznikl od barvy moče a výkalů, kterými byla neustále zaneřáděná.
Rudolfovi mazlíčci – koně, ptáci i lvi
Za Rudolfa II. přibyly na Hradě také
konírny, ptáčnice a tzv. lví dvůr, kde byla chována exotická zvířata,
především lvi, jako symbol královské moci. Prvního lva dostal Rudolf II. darem od tureckého sultána. Tvrdí se, že Tychon Brahe předpověděl, že
lev i Rudolf II. jsou narozeni ve stejném znamení zvěrokruhu a budou mít stejný osud, čili zemřou ve stejnou dobu. Mimo to se na Pražském hradě chovali další šelmy –
tři levharty dostal panovník od ruského cara Fjodora I. Ivanoviče (1557 – 1598),
tygr přibyl darem od florentského vévody Ferdinanda Medicejského (1549 – 1609) a časem se k velkým kočkám přidal i
leopard. A kde se bralo "kočičí žrádlo"? Inu, maso dodávali Židé ze staroměstského ghetta. Každá z šelem denně dostávala dvě libry (asi kilogram) hovězího nebo telecího. Poté, co lváře potrhal leopard, starala se o šelmy statná a nebojácná žena, Laurenciana Pylmannová.
V
ovocném sadu za zvěřincem pro změnu žili barevní
papoušci. Za nožku je připoutávali ke stromům zlatým řetízkem, aby neuletěli. A několik zvířat se prohánělo také v
oboře Hvězda. Tam žilo
dvanáct velbloudů a dva gepardi.
Jak předpověděl Tychon Brahe,
lev Mohamed zemřel roku 1612 a za několik dní skonal také císař, který trpěl mnoha zdravotními problémy – onemocněním plic, jater, ale i syfilidou. Zemřel
ráno 20. ledna 1612.
Kdeže dnes ty skvosty jsou...
Ze slavných Rudolfových sbírek se v Čechách mnoho nedochovalo. Již za císařova života docházelo k tichému rozkrádání, část si mezi sebou po Rudolfově smrti rozdělili
členové habsburského rodu, ale nejbolestivější ránu zasadil sbírkám
švédský generál J. K. Königsmark, jenž se v noci 25. července
1648 zmocnil Hradčan a Malé Strany. Umělecká díla si rozebrali švédští důstojníci a vojáci. Uloupená kořist byla odvážena doslova po vozech. Největší část byla
darována královně Kristině, která ji vzápětí rozprodala. Tak se díla dostala do mnohých koutů světa a již není téměř možné ji sestavit do původní podoby.