Posvitavská výrobní zóna značí kus významné historie města Brna, kterému přinesla pokrok a rozvoj. V současné době zde dochází k přeměně průmyslových areálů i jednotlivých objektů. Stezka seznámí zájemce s bohatou historií posvitavské výrobní zóny i se slavnou historí průmyslového Brna.
Industriální stezka kolem řeky
Svitavy seznamuje zájemce s bohatou historií posvitavské výrobní zóny, která je součástí bohaté histore
průmyslového Brna. Součástí stezky je realizace jedenácti venkovních panelů, připomínajících konkrétní průmyslové stavby a jejich minulou slávu. A
jaké objekty jsou součástí stezky?
První brněnská strojírna – Luz a fenomén parního stroje
Historie První brněnské strojírny sahá do roku 1814, kdy původem německý podnikatel Johann Reif změnil výrobní náplň svého podniku v bývalém zámku ve Šlapanicích u Brna. Namísto textilní, která se v té době dostala do krize, začal s výrobou strojírenskou (výrobou
parních strojů, parních kotlů a hasičských stříkaček). V roce 1838 se Luz osamostatnil a firmu přesunul ze Šlapanic do Brna. Nový podnik vybudoval na
Olomoucké ulici. Pozůstatkem tohoto období je
hlavní administrativní budova na rohu Olomoucké a Životského, která si i přes pozdější přestavby stále zachovává původní klasicistní charakter. V budově bývalého vjezdu z Olomoucké ulice je dokonce za skleněnou stěnou instalován
jeden z parních strojů firmy Luz.
Pod novým názvem První brněnská strojírna se firma neustále rozrůstala a její areál zabíral obrovskou plochu od Olomoucké ulice až po viadukt Státní dráhy u řeky Svitavy. Roku 1881 podnik ozšířil výrobu o
parní turbíny. Na přelomu 19. a 20. století došlo ke spojení se slévárnou Friedricha Wanniecka, čímž se První brněnská strojírna stala největším strojírenským podnikem v Rakousku-Uhersku.
Strojírna Ignaz Storek a vynález Kaplanovy turbíny
Dnešní strojírna Šmeral Brno vznikla v roce
1861 jako
slévárna šedé litiny Ignaze Storeka. Šedá litina byla tehdy jedním ze základních materiálů ve strojírenství. Roku 1887 převzal vedení firmy syn Heinrich Storek. Na počátku 20. století se ke slovu dostalo využívání
vodní energie pomocí turbín. V roce
1913 rozšířil Heinrich Storek původní slévárnu o vlastní strojírenskou výrobu. Hlavním impulsem byla
spolupráce s vynálezcem a profesorem brněnské německé techniky
Viktorem Kaplanem. Ten přišel s revolučním nápadem natáčení rotorových lopatek přímo za provozu, aby byla použitelná i v případě kolísajícího průtoku vody, a tak vznikla slavná
Kaplanova turbína.
Produkce turbín však nebyla hlavním zaměřením firmy Storek. Tím se ve 20. letech stalo
zpracování železa. Během druhé světové války se zde vyráběly
součásti pro zbrojní průmysl. Po znárodnění německého majetku došlo k obnově výroby a přejmenování závodu po
zakladateli Komunistické strany Československa Bohumíru Šmeralovi.
Brněnská Kemka
Jedna z největších
brněnských přádelen byla založena roku
1881 pod názvem
Kammgarnspinerei. Z tohoto poněkud složitého názvu vznikla zkratka, pod kterou byla továrna známá po celém
Brně – Kemka. Při vzniku v roce 1881 bylo v provozu 12 000 vřeten, ale již na počátku 20. století to bylo více než 40 000.
Kemka se stala největší brněnskou přádelnou, ve které se vyráběla tehdy velmi módní česaná příze.
Továrna byla postavena na zelené louce na území ohraničeném
svitavským náhonem, ulicí Radlas a Plynárenskou. Vzhledem k poměrně velkému půdorysu vznikla pro
Brno netypická dispozice rozsáhlých přízemních hal, ve kterých byly umístěny přádelny. Do dnešních dnů se z původních budov zachoval jen zlomek, protože v roce
1944 je zasáhly oba
spojenecké nálety mířené na brněnskou Zbrojovku.
Soxletova přádelna – Vlněna, závod 02 – ateliér Art protis
Na
Cejlu 68 dodnes stojí rozsáhlý areál, původní
přádelny firmy H. F. & E. Soxhlet z let
1833–1835. Jedná se o jednu z nejstarších přádelen v
Brně navazujících na manufaktury, které z
Brna vytvořily centrum textilní výroby a přinesly mu přezdívku rakouský Manchester.
Nejvýraznější dominantou areálu je budova s širokým klasicistním průčelím otočeným do ulice Cejl, korunovaná tympanonem s reliéfní výzdobou. Jedná se o typ průmyslového objektu, ve kterém si svoje sídlo budovali přímo majitelé. Byl zde však postaven i činžovní dům pro zaměstnance. A přesto, že se jedná o pavlačový dům, tak si směrem do ulice zachovává palácové průčelí s vlivy palladiánské architektury. Ostatní provozy se soustředily okolo čtvercového dvora. V přádelně v jeho zadní části bylo v roce 1854 v provozu
34 000 vřeten, což z tohoto podniku činilo jeden z největších na kontinentu. Soxhletové vedli továrnu do roku 1856. Po znárodnění v roce 1945 byla zařazena do podniku Vlněna, konkrétně závod 02, na Tkalcovské ulici. V závodě Vlněna 02 byl také v roce 1964 vynalezen tehdejší výtvarný fenomén Art Protis. Za jeho vynálezce jsou považováni František Pohl, Václav Škála a Jiří Haluza. Technika Art protis je jakési „malování“ vlněným rounem, které je kladeno ve vrstvách na podklad. Po dokončení výtvarného řešení je celá plocha prošita v pravidelných vzdálenostech jemnou silonovou nití. Jedná se o levnější a rychlejší alternativu tkaného gobelínu. Jeho popularita byla největší v 60. a 70. letech.
Gebrüder Samek a výroba látek
Firma
Gebrüder Samek vznikla na Cejlu 38 v roce
1868 a jejím zakladatelem byl Jakob Samek spolu se svými bratry Johanem a Albertem. Specializovala se na
výrobu cajků, oblekových látek a látek z česané příze po anglickém vzoru. Firma byla velmi úspěšná na mnoha evropských výstavách. Jakob Samek pro svoje zasloužilé dělníky založil prémiovou spořitelnu. Firma existovala po dvě generace Samků a likvidována byla v roce 1935.
Moritz Fuhrmann – Vila Löw Beer
Továrna na plyš a krymr Moritze Fuhrmanna vznikla na Cejlu 72 v roce
1872, ale teprve v roce 1895 ji Fuhrmann koupil. Nejzajímavějším objektem celého areálu je bezesporu
budova postavená v roce 1913 v zadní části parcely
směrem k řece Svitavě. Protože v již stojících továrních areálech nebylo místo na budování rozsáhlých přízemních hal, využívali podnikatelé a architekti železobetonových konstrukcí a stavěli
několikaposchoďové budovy. V jejich jednotlivých patrech vznikly obrovské, nosnými sloupy dělené prostory, kam byly umístěny přádelny a tkalcovny.
Moritz Fuhrmann byl také majitelem velice zajímavé obytné stavby, která nevědomky stála u zrodu jiného architektonického skvostu. Jedná se o
rodinnou vilu postavenou na Drobného ulici (dříve Parkstrasse) na dolní hraně svahu Černých Polí. Reprezentativní budova v secesním stylu byla postavena v roce 1903 podle návrhu vídeňského architekta Alexandera Neumanna. Po Fuhrmanna ji prodali dědicové dalšímu textilnímu průmyslníkovi, kterým byl
Alfred Löw-Beer – proto je dnes známá jako
Löw-Beerova. Alfred Löw-Beer svojí dceři Gretě, provdané Tugendhatové, věnoval horní část pozemku náležejícího k vile a neomezený rozpočet na stavbu rodinného domu. Secesní, původně Fuhrmannova vila, tak nakonec stála u zrodu
vily Tugendhat.
Löw – Zwicker
Na trojúhelníkovém pozemku
mezi ulicí Cejl a řekou Svitavou leží areál
bývalé textilní továrny založené Adolfem Löwem v druhé polovině 19. století. Adolf Löw, jako většina příslušníků první generace židovských podnikatelů, pocházel z chudé rodiny z
Vysočiny. Vyučil se tkalcem a po založení tkalcovny se společně se svým švagrem Bedřichem Schmalem stal jedním z
nejvýraznějších podnikatelů v Rakousku-Uhersku. Textilní výrobu postupně přesunul na Vysočinu do Malého Beranova a Helenína, kde ji také předal svému neméně úspěšnému synovi Karlovi.
Budovy na ulici Cejl prodal roku 1900
firmě Himmelreich & Zwicker, která zde pokračovala v textilní výrobě.
Mitop – fenomén zániku textilní výroby
V roce
1890 byla založena
Akciová společnost rakouských továren na plsť, za kterou stály firmy B. Engel & spol., Adolf Löw & syn a Seidl & Jellinek. Její výroba byla soustředěna do provozu bývalé továrny Adolf Löw & syn na Zábrdovické ulici. Od roku 1900 firma fungovala pod názvem Spojené továrny na plsť a. s. se sídlem v německém městě Giegen an der Brenz. Výrobní program firmy byl velice široký, zahrnoval plstě technické, šatové, podšívkové, pro motorové kryty, pro lokomotivní kotle. Hotové výrobky se
vyvážely nejprve do evropských zemí, ale v druhé polovině 20. století byl export rozšířen do zemí
Severní a Jižní Ameriky a Asie. Po druhé světové válce byla firma konfiskována na základě dekretu prezidenta republiky a byla v ní zavedena národní správa. V roce 1948 ji začlenili do
národního podniku Mitop, spojené továrny na plsť se sídlem v Mimoni. Ačkoliv byla v letech 1952–1955 vybudována nová barevna a úpravna, ještě v průběhu 80. let 20. století probíhala výroba na původních strojích z roku 1913.
Železobetonová stavba s cihelnými vyzdívkami a velkými továrními okny stojí dodnes naproti Vojenské nemocnici. Dominantou celé budovy je převýšená věž, zastřešená biedermaierovskou helmicí, ve které byl původně umístěn vodojem. Za touto novou budovou navazovaly
provozní objekty podél řeky
Svitavy. V současné době je areál využíván k pronájmům a prošel celkovou rekonstrukcí. Jedná se o jednu z vydařených rekonstrukcí.
Trať Brno – Tišnov a Zábrdovické nádraží
V areálu stavebnin před Zábrdovickým mostem přes
Svitavu dodnes stojí stavba, která připomíná
zaniklou železniční trať Brno – Tišnov. Jedná se o původní nádražní budovu, která sloužila svému účelu v letech
1885–1962. Z původního nádraží se dochovala výpravní budova s dřevěným štítem a drážní skladiště s rampou a původními zasunovacími vraty. V místech, kde končila kusá kolej, stojí betonové zarážedlo, takzvaný šturc, dokonce i se zbytkem dorážecího pražce.
Jednokolejnou železniční trať Brno – Tišnov zprovoznila v roce 1885 soukromá Rakouská společnost státní dráhy (StEG) jako základ plánovaného spojení
Brna s
Havlíčkovým Brodem. Společnost provozovala dráhu do roku
1909, kdy byla zestátněna a převzaly ji
Rakouské státní dráhy, po vzniku Československé republiky následně
České státní dráhy. Po skončení druhé světové války došlo k obnovení stavby železnice Brno – Havlíčkův Brod, která byla dokončena v roce 1953. Tím
zanikl mimobrněnský úsek trati Tišnovky, nicméně její
městská část mezi hlavní nádražím a nádražím Královo Pole byla pro přepravu osob využívána až do roku
1962.
Zbrojovka Berans´s Söhne
Areál dnešní Zbrojovky vznikl v roce
1918 přebudováním původně
textilní továrny Berans´s Söhne, která se rozkládala na břehu řeky
Svitavy od roku 1894. Po vzniku Československé republiky byla založena státní firma Československé závody na výrobu zbraní v
Brně. Kromě původních budov firmy Beran byl areál závodů
rozšířen podél Lazaretní ulice až k náspu železniční trati na
Českou Třebovou. Vznikl obrovský moderní areál se zajímavou administrativní budovou u vchodu, kam byl umístěn i
byt ředitele závodu.
Ve Zbrojovce se vyráběly kromě
zbraní pro československou armádu také
šicí stroje či
licenční psací stroje značky
Remington. Mimo vlastní zbrojní výrobu byly v továrně montovány německé a rakouské pušky značky
Mauser a
Manlicher. Ve 20. letech se rozběhla
výroba automobilů vlastní značky, nejprve OMEGA a Disk, následně automobil Z 18. Do roku 1930 jich bylo vyrobeno 2 500 kusů. V roce 1935 vznikl ve Zbrojovce například i
lidový vůz Z 6 Hurvínek. Vzhledem ke zhoršující se politické situaci v Evropě bylo rozhodnuto ukončit produkci automobilů a od roku
1936 se zde opět vyráběly
pouze zbraně. Během druhé světové války se zde montovaly zbraně pro Wehrmacht a Waffen SS. Zbrojní výroba také zapříčinila, že se areál továrny stal jedním z hlavních cílů spojeneckých náletů na
Brno. Po skončení války bylo rozhodnuto o vývoji nových traktorů. V listopadu
1945 byl vyroben prototyp traktoru
Zetor Z-25. V současné době počítá revitalizace se zachováním některých původních továrních budov a jejich konverzí na bydlení.
Briessův pivovar a Zbrojovka
Ve vnitrobloku mezi ulicemi
Dukelskou a Gargulákovou stojí výrazná
cihlová věžovitá budova. Několikapatrová stavba kombinuje omítané zdivo s cihlovými detaily, což je styl typický pro průmyslové stavby na přelomu 19. a 20. století. Její součástí je také původní komín. Od konce 19. století zde fungovala
sladovna založená Rudolfem Briessem, podnikatelem židovského původu, narozeném v roce 1869 v Prostějově. V roce 1900 byl do obchodního rejstříku připsaný veřejný společník
Jakob Feiwell a firma nadále vystupovala pod názvem
Feiwell & Briess. Na konci 30. let musela Briessova rodina řešit, jak čelit vzrůstajícímu nacistickému nebezpečí. Synovi Erichovi (prokurista firmy) se podařilo v roce
1938 odejít
z Československa do Spojených států. Po okupaci Československa byla na Briessovu sladovnu jako židovský majetek dosazena nucená správa. Rudolf Briess byl v roce
1942 transportován do
Terezína, kde následně
zemřel.
Během druhé světové války byla
Briessova sladovna přičleněna ke Zbrojovce a vyráběly se v ní zbraně pro
Wehrmacht. Potomci rodiny Briessovy žijí dodnes v USA a dokonce podnikají ve stejném oboru jako jejich předci v
Brne, tedy ve sladovnictví. Po druhé světové válce byla bývalá sladovna ponechána v majetku Zbrojovky a následně převedena pod firmu
Zetor, divize Motory.