Kobyliská střelnice na Praze 8

V době první republiky byla střelnice pod vlivem armády, která jí i spravovala. Bylo zde vybudováno několik objektů včetně koníren a dalších dřevěných budov. Každopádně areál nesloužil jen armádě, ale stal se i výletním místem. Návštěvníci se tady dívali na vojenské přehlídky, cvičení Sokola a výcvik jízdy na koni. Zároveň mohli poslouchat armádní či jiné orchestry. Mimo to se střelnice hojně využívala ke cvičení pěchoty (v té době byla uzavřena).
 
V roce 1939 převzal celý areál Wehrmacht. Probíhal zde střelecký výcvik jak německých okupačních vojsk, tak i českého četnictva a policie. Vše se ale změnilo po vyhlášení stanného práva v protektorátu ve dnech 27. 5. 1942 – 3. 7. 1942, které bylo vyhlášeno jako reakce na úspěšný atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Místo pak sloužilo k hrůzným účelům, a to k represivním popravám. Německá správa proměnila tamní konírnu na poslední věznici odsouzených a v severní části střelnice zřídila hromadné popraviště. V té době měřila střelnice po obvodu 5 000 metrů a její délka byla 1 100 metrů. Od okolního světa byla relativně izolována ostnatým drátem. Ve vzdálených rodinných domech nesměl nikdo v době od 18 do 6 hodin opouštět byt ani otevírat okna.
 
Podle neúplných seznamů zde bylo v období od 30. září 1941 do 7. května 1945 popraveno více než 755 lidí. Mezi nimi byli mimo jiné i obyvatelé Lidic – 21 mužů a 8 žen, jejichž jediné provinění bylo to, že pocházeli z Lidic. Pedantnost nacistického aparátu vyniká v příběhu dvou patnáctiletých chlapců Josefa Doležala a Josefa Nerada. Ti při akci v Lidicích byli ušetřeni zastřelení, na rozdíl od všech ostatních mužů, protože jim v době akce nebylo 15 let. Byli odesláni do Německa do koncentračních táborů. Protože se však hledání a zatýkání všech ostatních lidí napojených na Lidice protahovalo, byli oba chlapci vráceni zpět do protektorátu po dosažení 15 let, aby mohli být popraveni na Kobyliské střelnici. Mezi dalšími popravenými najdete jména vojáků plk. Josefa Churavého a pplk. Josefa Mašína, senátorku Františku Plamínkovou, spisovatele Vladislava Vančuru nebo předsedu protektorátní vlády generála ing. Aloise Eliáše. Po skončení stanného práva však ještě proběhl monstrproces s duchovními skrývající parašutisty v kostele sv. Karla Boromejského. Po skončení stanného práva se na Kobyliské střelnici popravovalo již minimálně a nepohodlní lidé byli spíš odváženi za Prahu.

Po druhé světové válce byla vojenská střelnice opět převzata československou armádou. Několik let se znovu používala pro cvičnou střelbu, ale v padesátých letech již střelnice technicky nevyhovovala. Asi do poloviny roku 1968 pak sloužila Armádnímu filmu. Popravčí místo bylo ihned po osvobození v roce 1945 symbolicky označeno dřevěným křížem s trnovou korunou. V roce 1978 byla ke kříži umístěna bronzová plastika "Nepokořená vlast" od akademického sochaře Miloše Zeta.