Zkrátka
České Švýcarsko si snadno získá vaše srdce a budete se sem rádi vracet. Vrací se sem i
portál Kudy z nudy, a ani
seriál #světovéČesko samozřejmě nemohl vynechat
pár takřka „povinných“ míst jako je
Pravčická brána nebo
Růžovský vrch, přezdívaný
Česká Fudži.
Krásných míst je ale mnohem víc: namátkou
Jetřichovické stěny s
novým altánem na Mariině vyhlídce a s
Vilemíninou vyhlídkou,
Kyjovské údolí,
Malá Pravčická brána,
Dům Českého Švýcarska v
Krásné Lípě,
Gabrielina stezka, malebné podstávkové domy,
skalní plošina Belveder s úchvatným výhledem do
údolí Labe a
Labské pískovce anebo pohádkový
Dolský mlýn. Zatímco ale řada z nich je volně přístupná a snadno se k nim dostanete i v zimních měsících, existují místa, kam se jindy než v hlavní sezoně nepodíváte. Především to jsou
Tichá a Divoká soutěska na řece Kamenici u
Hřenska. Patří mezi
nejromantičtější a zároveň nejcennější a nejzachovalejší partie národního parku, a kdo je někdy zahlédne pod bělostným sněhovým příkrovem, může mluvit o opravdu výjimečném zážitku.
Edmundova soutěska a umělý vodopád
Cesta k
soutěskám začíná v
Hřensku, kde zaparkujte na placeném parkovišti nad restaurací Klepáč a pak se vydáte po žlutě značené cestě podél Kamenice k
Edmundově soutěsce. Je pojmenovaná po
knížeti Edmundu Clary-Aldringenovi (1813–1894), majiteli teplického panství, který se postaral o pohodlí prvních výletníků: v soutěskách nechal zřídit chodníčky, můstky a lávky, tam, kde se do cesty postavily skály, dal vystřílet tunely a průchody.
V květnu 1890 byla slavnostně otevřena první soutěska, Tichá zvaná též Edmundova. Je sevřená vysokými pískovcovými stěnami, a to z jedné strany vrchem Kobylka (319 m), z druhé strany Potočními stráněmi s Janovským vrchem (347 m).
Přibližně po dvou kilometrech chůze hluboko zaříznutým pískovcovým kaňonem dojdete do míst, odkud je na protější stráni vidět čtyřmetrový
vodopád v Tiché soutěsce, k němuž ovšem nevede žádná cesta. Poblíž se nachází
Dolní přístaviště a odtud už lze pokračovat pouze na lodičce. Vyplouvají od dubna do října denně od 9 do 18 hodin, po dvacetiminutové plavbě a necelém kilometru vás převozník dopraví k
Hornímu přístavišti. Předtím vás ještě asi v polovině cesty pobaví
umělý vodopád, spouštěný pomocí ocelového lanka.
Divoká soutěska
Tradiční cesta od
přístaviště Edmundova soutěska – horní konec vede dál pěšky po břehu Kamenice; zabloudit není kam, údolí lemují strmé skály se spoustou krásných skalních útvarů. Od
Mezního můstku se dá ze soutěsek vyjít
po zelené značce buď do
Mezné směrem k
symbolu národního parku, k
Pravčické bráně, anebo do
Růžové, k
Růžovskému vrchu a
rozhledně Růženka. Můžete ale pokračovat dál až k místu, kde se opakuje stejná situace jako v Edmundově soutěsce: od
přístaviště Divoká soutěska – dolní konec se dá opět pokračovat jen na lodičce.
Plavba Divokou soutěskou je kratší, cesta měří 450 metrů a plavba jedním směrem zabere asi patnáct minut.
Soutěskami z Konce světa do Hřenska
Panenská
plavba soutěskami se prý odehrála v roce 1877, kdy se pět dobrodruhů v
hřenské hospodě U zeleného stromu vsadilo, že divokou, tajemnou a nebezpečnou Kamenici zdolají na vorech. Vypluli od
Dolského mlýna z míst, kterým se tenkrát říkalo
Konec světa, a skutečně se bez úhony dostali až do k
Hřenska. Tím byly položeny základy ke zbudování turistické atrakce. Od otevření
Edmundovy soutěsky roku 1890, respektive 1898, kdy začaly lodě proplouvat i
Divokou soutěskou, sem zamířily už statisíce návštěvníků.
Sice se říká, že projížďku na pramičce kormidlované zkušeným převozníkem zažijete vlastně téměř stejně jako první výletníci na konci 19. století, jisté rozdíly tu ovšem jsou: tehdy provoz zajišťovalo jen pár lodiček a převozníci nosili námořnické stejnokroje. Podle informací z dvacátých let minulého století se Edmundovou/Tichou soutěskou plavilo čtrnáct člunů, v Divoké jich plulo sedm, a to od sedmé ranní hodiny až do setmění. Už tehdy se však dodržovaly přísné předpisy –
v soutěskách byl například zakázán podomní obchod, žebrota, fotografování jako obchodní činnost a vylepování politických letáků.
Strašidlo z Plynárny a soutěsky Oneonta
- Při procházce Hřenskem se zajděte podívat ke Staré plynárně. Překrásný kamenný dům z roku 1905 je na první pohled neviditelný, schovává se totiž v úzkém bočním údolí. Kdysi skutečně sloužil jako plynárna na acetylenový plyn a místo pro jeho stavbu nebylo zvoleno náhodně: kdyby plynárna vybuchla, neohrozila by domy v okolí.
- Plynárna slouží jako penzion a restaurace, a dokonce má i vlastní svérázné strašidlo: krátce po jejím otevření se prý při výrobě acetylenu kvůli porušení bezpečnostních předpisů otrávil jeden z dělníků. Aby z toho nebyly oplétačky, nadřízení nechali do protokolu uvést, že smrt nastala selháním organismu a stářím. Dělníka pochovali asi 200 metrů nad plynárnou, což se jeho duši samozřejmě nelíbí, a tak se do plynárny každý měsíc při úplňku vrací a straší.
- Podobné soutěsky jako v národním parku České Švýcarsko najdete i na opačném konci světa, a to v americkém státě Oregon. Soutěska Oneonta u řeky Columbia se stala hitem instagramových nadšenců. Podoba se soutěskami u Hřenska spočívá i v tom, že přestože neleží ve vysoké nadmořské výšce, na obou místech rostou chladnomilné druhy kapradin, mechů a lišejníků a žijí bezobratlí živočichové, nacházející se obvykle jenom v horských polohách. Důvodem je hromadění studeného vzduchu na dně soutěsek vlivem klimatické inverze.