#světovéČesko a Lidový rok: Jízda králů aneb velkolepá slavnost, zapsaná na seznamu UNESCO

V reprezentativním seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO najdete stovky tradic z celého světa. Když na něj byla koncem listopadu 2011 zapsána Jízda králů, nebyla to sice pro Českou republiku premiéra, ale i tak se oslavy nesly ve velkém stylu. Hlavně v několika obcích na Slovácku, kde se prastará tradice udržela dodnes.



Do seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO se jako první prosadil slovácký tanec verbuňk; to se psal rok 2005. Trvalo dalších pět let, než uspěly masopustní průvody s maskami na Hlinecku a společně s nimi sokolnictví, které se kromě Česka týkalo deseti dalších zemí. Jízda králů byla čtvrtou úspěšnou položkou, v dalších letech po ní pak následovaly ještě loutkářství (2016), modrotisk (2018) a foukané vánoční ozdoby (2020). A další tradice na zápis nemusely čekat dlouho: vamberecké krajkářství (2020), vorařství (2022) nebo žatecké pěstování chmele (2023).
 

Máje a májky

První květnový den aneb první máj je svátek lásky, mládí a plodnosti. Jednou z májových tradic je stavění máje. V předvečer 1. května se mladí muži a chlapci vypraví do lesa, aby tam pokáceli vysoký strom. Ten pak zbaví větví tak, že zůstane jen zelený vršek. Špičku pak ozdobí velký věnec z chvojí, pentle, fáborky a květiny. Kromě velké máje, která stojí na návsi nebo na náměstí, mládenci také občas vztyčují menší májky před domy svých dívek, většinou mladé břízky, zdobené pestrobarevnými fáborky. Součástí oslav kolem májky bývají májové veselice s muzikou a tancem a lidové jarmarky. Někde dokonce oživili starou tradici, kdy mládenci soutěží ve šplhu po májce až k věnci.

Velká máj se musí hlídat, protože chlapci a chlapi ze sousedních vesnic se pokouší věnec z máje ukrást, případně májku pokácet. Když se to občas povede, je z toho obrovská ostuda. Oblíbená je i tradice prvomájového polibku pod rozkvetlým stromem. Políbené dívky nebo ženy budou celý rok oplývat krásou, přitažlivostí a plodností, zatímco ty nepolíbené uschnou.

Mnohem méně je rozšířený zvyk malovat chodníčky lásky. Pěšinky spojující domy zamilovaných dvojic se dřív vysypávaly pískem nebo pilinami, dnes se ale 1. května nad ránem častěji píše a maluje bílou barvou rovnou na silnici. Často se tak prozradí něco, co lidé prozradit nechtějí.
 

Zapomenuté Letnice a Královničky

Letnice a svatodušní svátky, jejichž čas přichází padesátý den po Velikonocích a deset dnů po svátku Nanebevstoupení Páně, se slaví hlavně v cizině. U nás jde o svátek, na který se už téměř zapomnělo. Stavení se před svátky vyzdobila lipovými proutky, v noci o svatodušní vigilii se dobytek poprvé vyhnal na pastvu pod širým nebem a prováděly se obchůzky či průvody po polích, které měly zajistit dobrou úrodu. K letnicovým obřadům patřila i Jízda králů a otvírání studánek.

Krásným zvykem, který podobně jako Letnice téměř vymizel, jsou Královničky. Lidé věřili, že panenská čistota dívek má tak čarovnou moc, že dokáže zajistit bohatou úrodu. Dívky se ozdobily věnečky a čerstvě natrhanými květinami, zvolily mezi sebou královnu, obcházely stavení, zpívaly a dostávaly za odměnu drobné, většinou jedlé dárky, třeba mléko a vejce. Dobroty se zpěvem odnesly ke studánce, vyčistily ji a královna pak nabírala vodu do džbánu a rozlévala ji do všech světových stran, aby kouzelná moc pramene chránila lidi před nemocemi a zlem.
 

Zážitek na vlastní oči, uši i jazyk

Pestré barvy krojů a nazdobení koně, zpěv, hudba, jarmark, lokální dobroty, koláče a skvělé víno. To vše uprostřed kvetoucího jara – Jízda králů ve Vlčnově je velkolepou přehlídkou ryzí tradice Slovácka. V čele jedou vyvolávači, za nimi pobočníci s tasenými šavlemi, a mezi nimi pak král: malý chlapec s růží mezi rty.
Jízda králů je zážitkem jak pro diváky, tak pro samotného krále. Dřív si ho vybíral ročník odvedenců, co šli v daném roce na vojnu, dnes je to dvanáct chlapců na prahu dospělosti, kteří tvoří královskou družinu. Říká se jim legrúti a všem přihlížejícím by měli ukázat, že už nejsou malí kluci. Jízda králů je pro ně iniciačním obřadem, jímž vstupují mezi dospělé členy obce. Každému je osmnáct jen jednou v životě a každý tak jen jednou za život může být členem královské družiny.

A král? Etnografové ví, proč chlapec jede v ženském kroji a v ústech má vloženou růži: původ se prý skrývá v útěku uherského krále Matyáše Korvína před Jiřím z Poděbrad. Aby se neprozradil tváří a řečí, oblékl se jako dívka a do úst si vložil růži. Podle tradice krále do šatů obléká jeho matka a pentlí také jeho koně.
 

Obřad z dávných časů

Celkově vzato se ale o Jízdě králů ví jen málo: obřad zřejmě pochází už z pohanských dob a v minulosti se odehrával v různých podobách skoro v celé východní oblasti Evropy. Dochoval se ale jen u nás. I když dřív Jízdy králů probíhaly v mnoha podobách ve všech koutech naší země, dnes můžete celou slavnost vidět už jen ve čtyřech nebo pěti vesnicích na Slovácku a na Hané. Výjimečná a nejpopulárnější je Jízda králů ve Vlčnově, kde má tradici dlouhou několik set let. Slavnost každoročně láká tisíce návštěvníků, mnozí z nich se na Slovácko pravidelně vrací. Vraceli se i umělci: barevnou a radostnou událost v podobě, v jaké se slavila na konci 19. století, zvěčnil Joža Uprka, Jízdu králů při návštěvě Slovácka obdivoval i francouzský sochař Auguste Rodin nebo malíř Alfons Mucha.
 

Od Jízdy králů k švýcarskému festivalu Sechseläuten

• Jisté je, že být králem je velká čest pro chlapce i jeho rodinu. Tu ale čeká celý rok řada povinností, od chystání krojů až po pohoštění královské družiny a dívek, které legrúty při Jízdě králů doprovázejí.
• V jiných koutech Evropy se odehrávají slavnosti, které se v něčem Jízdě králů podobají, ale v lecčems se liší. V Lužici jsou to selské, sedlácké nebo křižácké jízdy, v Rakousku a Bavorsku jízda po osení, v Polsku velikonoční jízda.
• Řadí se k nim i Sechseläuten, jarní festival ve švýcarském Curychu. Koná se první pondělí po jarní rovnodennosti a Sechseläuten (což v doslovném překladu znamená „zvonění v šest hodin“) připomíná prastarou tradici, kdy zvon kostela Grossmünster zvonil přesně v 18 hodin, aby ohlásil začátek jara i novou pracovní dobu.
• V 16. století totiž městská rada rozhodla, že zatímco v zimě pracovní den končil v 17 hodin, během léta mohou lidé pracovat, dokud je světlo, a tak se od slavnosti Sechseläuten zvonek signalizující konec pracovního dne ozýval vždy o hodinu později, v 18 hodin.
• Jednou z hlavních atrakcí festivalu je Böögg, imaginární postava nazývaná jinde Bullebeiss, Buhmann nebo Boesman. V Curychu rozhodně nejde o děsivé strašidlo, spíš připomíná sněhuláka a symbolizuje vyhnání zimy a ohlašování jara.
• Figurína Böögga se umístí na hranici a ta se přesně v 18 hodin zapálí. V současnosti se podle ní dokonce předpovídá počasí: čím rychleji se oheň k Bööggovi dostane a jeho hlava plná petard exploduje, tím teplejší bude léto. Pokud má být slunečné a teplé, měla by hlava vybuchnout do šesti minut.