Tradice: krajky aneb od ručních skvostů po průmyslovou výrobu

Co si představíte, když se řekne krajka? Pro někoho to jsou háčkované dečky a ubrusy v bytě u babičky nebo na chalupě, pro jiného skanzeny, folklorní slavnosti a krajkami zdobené tradiční lidové kroje, třeba při slavné Jízdě králů. Další si vzpomenou na obří krajkové límce z filmových pohádek či obrazů starých mistrů v muzeích a galeriích, budoucí nevěsty se zasní nad luxusním svatebním závojem, někdo si zase vybaví moderní paličkované krajky současných oděvních návrhářů. Pojďte společně s portálem Kudy z nudy zjistit, kde má naše krajkářství kořeny, kde si krajky můžete prohlédnout na vlastní oči a kde se pořádají krajkářské přehlídky, trhy a výstavy.
 

Muzea krajek a expozice krajkářství

Kolébkou evropského krajkářství byly renesanční Itálie, Španělsko a Nizozemí. K vynálezu paličkované krajky se svorně hlásí všechny tři země, ale pravda je jinde: zkrátka krajkářství se rozvíjelo na více místech současně. Evropa v 15. a 16. století už znala krajky bruselské, benátské i flanderské anebo krajky z Valencie, a ty se díky vzorníkům a obchodníkům rychle šířily dál po kontinentu.

České země ve středu Evropy byly pověstnou křižovatkou kulturních trendů, jejichž prolínání v dalších staletích ovlivnilo i mnohotvárnost a pestrost českých a moravských krajek. První zprávy o tuzemských krajkách pocházejí z první poloviny 16. století a vyráběly se leckde. Dochovaly se zprávy o výrobě krajek v Krušnohoří, kde si můžete prohlédnout krajkářskou expozici například v Muzeu v Nejdku. Další zprávy mluví o krajkářství na Domažlicku anebo v Sedlici na Blatensku, kde se o rozkvět řemesla zasloužila hraběnka Ludmila Černínová; dnes tu působí Sedlické krajkářství. Tradice krajkářství na Šumavě dokumentuje Muzeum krajky, které najdete přímo v historickém centru Prachatic.
 

Vamberecké krajkářství a Muzeum krajky Vamberk

Podhůří Orlických hor vstoupilo do historie krajkářství v roce 1642, kdy panství Vamberk a Rychnov nad Kněžnou koupil císařský plukovník hrabě Kašpar z Grambu. Jeho manželka Magdalena pocházela z belgických Flander a když prý viděla chudobu, která v kraji panovala, rozhodla se lidem pomoci. Naučila několik děvčat paličkovat a nakonec výrobu krajek podle flanderských vzorů zavedla mezi místními ženami jako robotní povinnost. Krajkářství se v okolí Vamberku dařilo natolik, že se z něj během staletí stala jedna z nejvýznamnějších krajkářských oblastí Čech. Od druhé poloviny 19. do začátku 20. století se prý krajky vyráběly téměř v každé domácnosti a v roce 1889 tu byla otevřena Krajkářská škola. Existuje dodnes a pořádá kurzy pro všechny zájemce o staré tradiční řemeslo.

Ze sbírek krajkářské školy bylo v roce 1929 založeno Muzeum krajky. To představuje staré lidové krajky, mapuje vývoj krajkářství i působení odborného školství. Prohlédnete si tu i práce zakladatelek české moderní krajky, především v souborech, které reprezentovaly Československo na světových výstavách EXPO Brusel 1958 a EXPO Montreal 1967. Tradici českého krajkářství podporuje i město Vamberk, které společně s Muzeem krajky každý rok v červnu pořádá Krajkářské slavnosti, mezinárodní krajkářská setkání a také Bienále české krajky, soutěžní přehlídku krajkářské tvorby.
 

Krajky z Krušných hor

V Krušných horách se domácí výrobě prýmků, ozdobných lemů a krajek věnovaly manželky řady horníků, celý systém ale zdokonalila Barbara von Elterlein. Provdala se za Christopha Uttmanna, majitele dolu v Annabergu, a podle tradice byl prvním paličkovaným krušnohorským výrobkem krajkový límec, který zhotovila pro svého manžela.

Podnikavá dáma zaměstnávala několik stovek žen, dodávala krajky pro saský panovnický dvůr v Drážďanech a dbala na to, aby „její“ krajkářky měly zajištěn přísun nových vzorů a motivů; o to se postaraly tištěné vzorníky od renomovaných výrobců ze západní Evropy.

Krajky se dobře prodávaly také v lázeňských městech, kam se sjížděla evropská smetánka: stánky a specializované obchody byste tehdy našli v Teplicích i Mariánských Lázních, ve Františkových Lázních, v Jáchymově i Karlových Varech. Už tehdy prodávalo jméno, a tak i když křehké kousky vznikaly v hornických chaloupkách vysoko v Krušných horách, v nabídkovém katalogu se objevovaly jako pravé karlovarské krajky.

Zdálo by se, že krajkářství se dařilo hlavně v Čechách, zatímco Morava tonula v krajkářské nevědomosti. Není to ale pravda, krajkářství se dařilo také na Těšínsku a na Novojičínsku. Výroba krajek a lidové umění vyšívačské se dokonce vyučovalo ve škole, kterou na zámku v Kuníně na počátku 19. století založila hraběnka Marie Walburga hraběnka z Truchsess-Waldburg-Zeilu.
 

Zlatý věk ručně vyráběných krajek

Zlatým věkem krajek bylo baroko: z krajek se vyráběly manžety rukávů, vějíře, prádlo, krajkové závěsy, záclony, liturgické oděvy, křtící soupravy, svatební šaty i límce, jaké nosil například císař Rudolf II. Krajky se vyráběly výhradně ručně, a svou prosperitu na jejich výrobě založily některé kláštery; tradice a výuka krajkářského umění se v některých místech udržely až do 20. století.

I když ale tuzemské krajky nikdy nedosáhly věhlasu krajek z Benátek či Flander, s rychlostí výroby na tom byli téměř všude stejně. Například v Mechelenu dokázala zručná dělnice za týden vyrobit přibližně jen 35 centimetrů dlouhý pruh – i když je potřeba dodat, že mechelenská krajka, zdobená květinovými ornamenty a lesklými konturami, je extrémně složitá.
 

Průmyslová revoluce a velká krajková loupež

Výroba krajek ve velkém mohla začít až díky průmyslové revoluci. Zvláštním – a ne úplně čestným – způsobem proslavilo krajkářství jihomoravské město Letovice, kde byla strojní výroba krajek zahájena v roce 1832 jako první svého druhu na kontinentě. Bylo to o dvacet let dříve než její nejbližší konkurence a za vším stál podvod.

Krajky samotné i tajemství jejich výroby si totiž některé země střežily jako národní poklad. Například v Anglii byl vydán zákaz pohřbívat nebožtíky s množstvím vzácných krajek, poté přišel ochranitelský zákaz dovozu zahraničních krajek, a později – dokonce pod trestem smrti – vývoz vzácných strojů na zpracování tylu. Ovšem vídeňský průmyslník Daniel Baum si věděl rady. V Anglii naoko založil krajkářskou dílnu, stroje vzápětí nechal rozmontovat a odvézt v bednách na Moravu s tím, že jde o strojní součástky. Velké a nápadné části, které se nevešly do nitra lodí, připevnili v přístavu pod kýly a průlivem La Manche je převezli pod vodou.
 

Tylex a Topak: Naše krajky používaly i vaše babičky

Stará letovická plátenická manufaktura se díky anglickým strojům nadechla k novému životu, navíc rakouský císař František I. pro monarchii zavedl ochranné clo na dovoz krajek. Letovický podnik tak neměl žádnou konkurenci, ovládl domácí trh a brzy vyvážel krajky, tyl a záclony do celé Evropy. Po druhé světové válce byla továrna znárodněna a v roce 1946 v Letovicích vznikl národní podnik Tylex, pod který spadal veškerý krajkářský průmysl v českých zemích, tedy i továrny z Krušných hor a Vamberecka. Továrna Tylex Letovice musela k roku 2024 skončit, její provoz prvu narušil covid a poté dorazily drahé ceny energií. V srpnu 2024 však přislíbil obnovení provozu nový majitel. Na příběh letovické krajky se můžete přijít podívat do Muzea města Letovice, i když bude odkazovat už pouze do minulosti

Více než 112 let dosud vyrábí v Drnovicích firma Topak paličkované krajky, vsadky, ubrusy, záclony a draperie a také vyšívané krajky, stuhy, šňůrky, pruženky a gumičky na roušky a respirátory. Topak byl založen roku 1908 a nyní je nejstarší strojní výrobnou paličkovaných krajek na světě a největší v Evropě. Své zboží prodává s mottem „Naše krajky používaly i vaše babičky“.
 

Zajímavosti o krajkách

Krajky většinou patřily mezi velmi luxusní zboží. Když například Marie Terezie koupila v Bruselu krajkové šaty své matce, zaplatila za ně stejnou cenu, kolik by tehdy stál dům v centru Vídně. Ostatně panovnice měla krajky ráda: roku 1767 zřídila v Praze první krajkářskou školu ve střední Evropě, dnešní Vyšší odbornou školu textilních řemesel.

Škola úspěšně reprezentuje Českou republiku na domácích i zahraničních výstavách uměleckého průmyslu. Největšího úspěchu dosáhla v roce 1925 na Mezinárodní výstavě moderního dekorativního a průmyslového umění v Paříži, kde byly její práce oceněny dvěma Grand Prix a čestnými diplomy, a to za soubor šitých krajek navržených Emilií Paličkovou a soubor dřevěných hraček od Minky Podhajské.
 

České krajkářství a UNESCO

Od roku 2020 jsou unikátní rukodělné krajky z Vamberecka zapsané na seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Tradice má tak otevřenou cestu k zápisu na seznam nehmotného dědictví UNESCO.