ÚvodAktualityVěda a historie není nuda: 400 let od popravy 27 českých pánů na Staroměstském náměstí
Památky

Věda a historie není nuda: 400 let od popravy 27 českých pánů na Staroměstském náměstí

  • 20. června 2021
Poslechněte si audio verzi článku
Pondělí 21. června 1621, pět hodin ráno. Na Staroměstské radnici v Praze odtikávají poslední minuty a hodiny života vůdcům stavovského povstání proti císaři. Je jich osmadvacet, jeden z nich překvapivě dostane milost. Od nejděsivější hromadné popravy, jakou Praha do té doby nezažila, letos uplyne rovných 400 let.
Krvavý letní slunovrat, Staroměstská exekuce aneb poprava 27 českých pánů byla nejděsivějším představením, jaké bylo v Praze k vidění. Pro nejkrutější popravy v dějinách našeho hrdelního práva bylo vybráno výjimečné místo: popraviště na Staroměstském náměstí. Míst, kde se popravovalo, sice měla Praha několik, ale pro tak zvláštní příležitost bylo zřízeno speciální popraviště před Staroměstskou radnicí. Už nikdy nebylo pro tento účel využito; popraviště kat rozebral společně se svými pacholky a dřevo z něj prý posloužilo jako součást honoráře. Nikdo ho ovšem nechtěl.
 

Staroměstské náměstí jako hrůzné jeviště

Podoba popraviště se dochovala na dobových rytinách: veliké lešení, asi dvacet kroků dlouhé i široké, potažené černým suknem, stálo u východní zdi Staroměstské radnice, v místech, kde jsou dnes v dlažbě chodníku vyznačeny bílé kříže. Na popraviště se nevstupovalo z prvního poschodí radnice, odsouzení jeden po druhém vyšli ven před radnici, obešli roh věže a potom vystoupali na dřevěné pódium. Pacholci jim sundali límce a kat Jan Mydlář ukončil jejich život.
 

Co předcházelo staroměstské exekuci?



Necelý rok předtím došlo k bitvě na Bílé hoře a po ní putoval do Vídně seznam 90 vůdců povstání, které bylo třeba zatknout. Před zatýkáním, které začalo v únoru 1621, se zachránili jen ti, kteří mezitím zemřeli nebo navždy odešli ze země. Soudní proces začal 16. března a šlo o předem připravené divadlo, které se spravedlností nemělo nic společného. Vina byla předem daná, obžalovaní neměli možnost obhajoby.

Nakonec bylo vyneseno 51 rozsudků, z nichž bylo 47 trestů smrti. Všichni propadli majetkem, největší hříšníci měli být před stětím čtvrceni zaživa a kusy jejich těl pro výstrahu vystaveny na veřejnosti.

Císař Ferdinand II. sice váhal, údajně i jeho krutost rozsudků zaskočila, a dokonce uvažoval o tom, že by všem udělil milost. Nakonec ale pod vlivem jezuitských zpovědníků tresty jen zmírnil: až na jednu výjimku se zrušilo čtvrcení, navíc bylo vykonáno až posmrtně. Nejlépe nakonec vyvázli odsouzení moravští páni, kde z dvaceti rozsudků smrti nebyl vykonán ani jeden. Staroměstská exekuce totiž v říši i cizině vyvolala tak velký odpor, že císař od moravských poprav upustil.
 

Salva z děl, duha a Jan Mydlář



Nejstrašlivější první letní den v české historii začal v pět hodin ráno salvou z třiatřiceti děl. V dobových pramenech se uvádí, že i když bylo jasno, na obloze se ukázala duha. Městské brány zůstaly zavřené, Staré Město obsadilo císařské vojsko pod vedením Albrechta z Valdštejna a veškeré dění na Staroměstském náměstí provázelo troubení a bubnování, aby nebyla slyšet poslední slova odsouzených: ta jim byla společně s modlitbou povolena před samotnou popravou.

Mistrem popravčím byl Jan Mydlář, sám kališník. Na popravy svých druhů ve víře vystřídal čtyři meče: první měl na jedenáct hlav, druhý na pět, zbylé dva na osm. Jeden z nich vyměnil za nový a ostrý právě před stětím hlavy svého přítele Jána Jesenského. Mimochodem, popravovalo se bez špalku, jen švihem. Kdyby hlava nepadla hned na první ránu, znamenalo by to katův profesní konec.
 

Dvacet sedm obětí



Staroměstskou exekuci provází několik omylů: i když se mluví o sedmadvaceti českých pánech, z panského stavu byli jen tři z nich a výslechy některých odsouzených byly vedeny v němčině, protože česky neuměli. Ti nejurozenější ale v děsivém divadle dostali přednost, první šli na řadu šlechtici: Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Následovali rytíři: hned jako čtvrtý vstoupil na popraviště šestaosmdesátiletý Kašpar Kaplíř ze Sulevic, vůbec nejstarší odsouzený. Po něm přišli rytíři Prokop Dvořecký z Olbramovic, Fridrich z Bílé, Jindřich Otta z Losu a Diviš Černín z Chudenic, mimochodem jediný katolík. V jeho případě šlo téměř o justiční vraždu: Habsburkům se hodila jedna katolická oběť, aby to nevypadalo jen jako trest za protestantskou víru, lákavé byly i jeho majetky. Po Černínovi následovali ještě další dva rytíři, Vilém Konecchlumský z Konecchlumí a Bohuslav z Michalovic. Po nich vyšel na podium Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu, který ale byl těsně před popravou omilostněn a poslán zpět do radnice. Exekuce tak získala ještě temnější podtón: šlo o předem připravenou lest, která měla dalším čekajícím dodat falešnou naději.

Následovali měšťané Valentin Kochan z Prachové, Tobiáš Štefek z Koloděj a pak lékař Ján Jesenský, který jako první v českých zemích uspořádal veřejnou pitvu a byl neoficiálním mluvčím povstalců. Za to mu Mydlář zaživa vyříznul jazyk, pak mu setnul hlavu a nakonec jeho tělo rozčtvrtil a vyvěsil po městských ulicích.
Po osmnáctém popraveném byl už Mydlář tak unavený, že musel změnit původně plánované pořadí poprav. Aby si odpočinul, oběsil Jana Kuttnaura z Sonnenšteina, Šimona Sušického z Sonnenšteina a Nathanaela Vodňanského z Uračova. Pro ně coby členy Jednoty bratrské byla určena šibenice jako mnohem potupnější smrt než stětí, podle původního scénáře ale měli přijít na řadu až jako poslední.

Teprve po nich Mydlář sťal ostatní měšťany. Ačkoli exekuce sledovaly tisíce očitých svědků (a mnozí z nich omdleli), zejména ke konci není pořadí jisté. Řadu uzavírali Kryštof Kober z Koberšperku, Jan Šultys z Felsdorfu, Maxmilián Hošťálek z Javořic, Leander Rüppel z Ruppachu, Jiří Hauenšild z Fürstenfeldu, Václav Maštěrovský z Jizbice, Jindřich Kozel z Peclinovce, Ondřej Kocour z Votína, Jiří Řečický, Michal Witmann a Simeon Vokáč z Chyš.
 

Hlavy nad Karlovým mostem



V deset hodin dopoledne bylo dokonáno. Krvavé divadlo, jaké Praha dosud nezažila, se stalo symbolickou tečkou za náboženskou svobodou, o kterou země Koruny české tvrdě bojovaly od doby Jana Husa. Diváci se rozešli, pro Jana Mydláře a jeho pomocníky ale ještě práce neskončila: uťaté hlavy hlavních vůdců musel kat ještě týž den vynést na ochoz Staroměstské mostecké věže. Tam je jednu po druhé umístil do drátěných košů a vystrčil do prostoru, nabodnuté na dlouhých dřevěných tyčích. Šest hrůzných trofejí trčelo ze západního ochozu nad Karlův most, šest z východního ochozu věže. Na hlavy hraběte Šlika a Jiřího Hauenšilda položil podle příkazu také jejich odťaté pravice, na hlavu Jana Jesenského pak jeho vyříznutý jazyk. Protože jedním ze sedmadvaceti českých pánů byl tehdejší primátor města Žatce Maxmilián Hošťálek z Javořic, jeho hlava byla veřejně vystavena v Žatci. Podobně dopadl Jan Šultys z Felsdorfu, kutnohorský primátor, jehož hlava pro výstrahu putovala do Kutné Hory.

Po roce povolil císař na přímluvy hraběnky Šlikové snést hlavu jejího manžela a s veškerými obřady ji pohřbít k tělu v hrobce U Salvátora na Starém Městě, takže hlav zbylo jen jedenáct. Na věži byly deset let, teprve pak byly pietně sňaty a za hlaholu týnských zvonů přeneseny do Týnského chrámu. Po pohřebním obřadu byla rakev s lebkami svěřena důvěryhodným mužům k pochování na tajném místě – a tímto údajem hlavy českých pánů mizí z českých dějin. Nejspíš se opravdu podařilo najít velmi tajné místo.
 

Víte, že…?

  • Chybělo málo a mohli jsme si připomínat 28 českých pánů: tím zbývajícím byl měšťan Martin Fruwein z Podolí, který zemřel ve vězení. Když jej v pondělí 7. června 1621 předváděli k výslechu, požádal o návštěvu toalety, v podstřeší věže se protáhl vikýřem a skočil ze střechy do Jeleního příkopu pod Pražským hradem. Byl na místě mrtev, ale nikdy se nepodařilo objasnit, zda šlo o pokus o útěk, sebevraždu anebo vraždu nepohodlného svědka. Ani smrt ale nezabránila ve vykonání exekuce. Hlava byla po utětí přibita na šibenici na Koňském trhu, dnešním Václavském náměstí, tělo rozčtvrceno a části rozvěšeny k jednotlivým pražským branám.
  • Spousta pověstí provází zbytky z popraviště sedmadvaceti českých pánů. Rozebrané popraviště prý dlouho leželo na náměstí a nakonec skončilo v klášteře Milosrdných bratří, kde je dnes nemocnice Na Františku. Z prken, po nichž tekla krev popravených českých pánů, prý byly zhotoveny krovy, schodiště na půdu a možná i velký malovaný kříž, dnes uložený ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy.
  • Šibenice na Staroměstském náměstí vydržela jen do roku 1650. Když se po konci třicetileté války se císař Ferdinand III. rozhodl postavit Mariánský sloup jako poděkování za uhájení Prahy před švédskými vojsky, stará šibenice byla stržena a popravy se od té doby odehrávaly mimo město.
  • Politická vzpoura byla staroměstskou exekucí potrestána a o šest let později Ferdinand II. vydal novou ústavu, takzvané Obnovení zřízení zemské, podle něhož se se katolické vyznání stalo jediným povoleným náboženstvím. Některé protestantské církve byly opět povoleny Tolerančním patentem z roku 1781, plná náboženská svoboda však přišla až v roce 1867.
Poprava na Staroměstském náměstí – nejznámější poprava českých dějin

Poprava na Staroměstském náměstí – nejznámější poprava českých dějin

21. června 1621 vykonal kat Jan Mydlář popravu 27 předáků (3 páni, 7 rytířů, 17 měšťanů). Dodnes připomíná místo tohoto hrůzného divadla 27 křížů v dlažbě Staroměstského náměstí.

Výlet na Staroměstské náměstí v Praze za katem Janem Mydlářem

Výlet na Staroměstské náměstí v Praze za katem Janem Mydlářem

Jednu z nejtemnějších kapitol v dějinách pražského Staroměstského náměstí představují popravy – ať už to bylo stětí vůdce pražské chudiny Jana Želivského roku 1422 nebo poprava posledního husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé s jeho druhy roku 1437.

Výprava do míst staroměstské exekuce

Výprava do míst staroměstské exekuce

V den letního slunovratu, v ranních hodinách 21. června 1621, se pražské Staroměstské náměstí proměnilo v jeviště. Exekuce sedmadvaceti vůdců stavovského protihabsburského povstání, jejíž výročí vám portál Kudy z nudy připomíná, totiž v lecčems připomínala pečlivě připravené divadlo.

Věda a historie není nuda: Bitva na Bílé hoře – prchající král, překvapivě malý památník a další bitvy třicetileté války

Věda a historie není nuda: Bitva na Bílé hoře – prchající král, překvapivě malý památník a další bitvy třicetileté války

To místo na západním okraji Prahy zná kdekdo: pláň na Bílé hoře, kde jedné listopadové neděle roku 1620 proběhla bitva. Obora, letohrádek Hvězda a další stavby tu už v té době stály, další vznikly krátce po bitvě. Právě tady utrpěl český národ v boji za svobodu zásadní porážku, která upevnila moc Habsburků v českých zemích na celá staletí. Pojďte si projít někdejší bojiště krok za krokem.

400. výročí Pražské defenestrace v roce 1618: kolikátá vlastně byla?

400. výročí Pražské defenestrace v roce 1618: kolikátá vlastně byla?

Když se dočtete, že od Pražské defenestrace uplynulo 400 let, je třeba dodat, že to bylo už potřetí, co pražští radní letěli z oken. Pražských defenestrací si všiml i anglický spisovatel Jerome Klapka Jerome, autor řady humoristických povídek a cestopisů. Jeho nejznámějším dílem jsou Tři muži ve člunu a volné pokračování Tři muži na toulkách.

Staroměstské náměstí v Praze – nejstarší a nejvýznamnější pražské náměstí Památky

Staroměstské náměstí v Praze – nejstarší a nejvýznamnější pražské náměstí

Staroměstské náměstí je jednou z povinných zastávek při návštěvě Prahy. V každou celou hodinu se shromáždí davy turistů před Staroměstskou radnicí, aby sledovali pochod apoštolů na historickém orloji. Jiní odpočívají na lavičkách nebo na zahrádkách kaváren a vdechují atmosféru tohoto místa.