Krvavý letní slunovrat, Staroměstská exekuce aneb poprava 27 českých pánů byla nejděsivějším představením, jaké bylo v
Praze k vidění. Pro
nejkrutější popravy v dějinách našeho hrdelního práva bylo vybráno výjimečné místo:
popraviště na Staroměstském náměstí. Míst, kde se popravovalo, sice měla Praha několik, ale pro tak zvláštní příležitost bylo zřízeno speciální popraviště před
Staroměstskou radnicí. Už nikdy nebylo pro tento účel využito; popraviště kat rozebral společně se svými pacholky a dřevo z něj prý posloužilo jako součást honoráře. Nikdo ho ovšem nechtěl.
Staroměstské náměstí jako hrůzné jeviště
Podoba popraviště se dochovala na dobových rytinách: veliké lešení, asi dvacet kroků dlouhé i široké, potažené černým suknem, stálo u východní zdi
Staroměstské radnice, v místech, kde jsou dnes v
dlažbě chodníku vyznačeny bílé kříže. Na popraviště se nevstupovalo z prvního poschodí radnice, odsouzení jeden po druhém vyšli ven před radnici, obešli roh věže a potom vystoupali na dřevěné pódium. Pacholci jim sundali límce a
kat Jan Mydlář ukončil jejich život.
Co předcházelo staroměstské exekuci?
Necelý rok předtím došlo k
bitvě na Bílé hoře a po ní putoval do Vídně seznam 90 vůdců povstání, které bylo třeba zatknout. Před zatýkáním, které začalo v únoru 1621, se zachránili jen ti, kteří mezitím zemřeli nebo navždy odešli ze země. Soudní proces začal 16. března a šlo o předem připravené divadlo, které se spravedlností nemělo nic společného. Vina byla předem daná, obžalovaní neměli možnost obhajoby.
Nakonec bylo vyneseno 51 rozsudků, z nichž bylo 47 trestů smrti. Všichni propadli majetkem, největší hříšníci měli být před stětím čtvrceni zaživa a kusy jejich těl pro výstrahu vystaveny na veřejnosti.
Císař Ferdinand II. sice váhal, údajně i jeho krutost rozsudků zaskočila, a dokonce uvažoval o tom, že by všem udělil milost. Nakonec ale pod vlivem jezuitských zpovědníků tresty jen zmírnil: až na jednu výjimku se zrušilo čtvrcení, navíc bylo vykonáno až posmrtně. Nejlépe nakonec vyvázli odsouzení moravští páni, kde z dvaceti rozsudků smrti nebyl vykonán ani jeden.
Staroměstská exekuce totiž v říši i cizině vyvolala tak velký odpor, že císař od moravských poprav upustil.
Salva z děl, duha a Jan Mydlář
Nejstrašlivější první letní den v české historii začal v pět hodin ráno salvou z třiatřiceti děl. V dobových pramenech se uvádí, že i když bylo jasno, na obloze se ukázala duha. Městské brány zůstaly zavřené,
Staré Město obsadilo císařské vojsko pod vedením Albrechta z Valdštejna a veškeré dění na
Staroměstském náměstí provázelo troubení a bubnování, aby nebyla slyšet poslední slova odsouzených: ta jim byla společně s modlitbou povolena před samotnou popravou.
Mistrem popravčím byl
Jan Mydlář, sám kališník. Na popravy svých druhů ve víře vystřídal čtyři meče: první měl na jedenáct hlav, druhý na pět, zbylé dva na osm. Jeden z nich vyměnil za nový a ostrý právě před stětím hlavy svého přítele Jána Jesenského. Mimochodem, popravovalo se bez špalku, jen švihem. Kdyby hlava nepadla hned na první ránu, znamenalo by to katův profesní konec.
Dvacet sedm obětí
Staroměstskou exekuci provází několik omylů: i když se mluví o sedmadvaceti českých pánech, z panského stavu byli jen tři z nich a výslechy některých odsouzených byly vedeny v němčině, protože česky neuměli. Ti nejurozenější ale v děsivém divadle dostali přednost, první šli na řadu šlechtici:
Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova a
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Následovali rytíři: hned jako čtvrtý vstoupil na popraviště šestaosmdesátiletý
Kašpar Kaplíř ze Sulevic, vůbec nejstarší odsouzený. Po něm přišli rytíři
Prokop Dvořecký z Olbramovic, Fridrich z Bílé, Jindřich Otta z Losu a
Diviš Černín z Chudenic, mimochodem jediný katolík. V jeho případě šlo téměř o justiční vraždu: Habsburkům se hodila jedna katolická oběť, aby to nevypadalo jen jako trest za protestantskou víru, lákavé byly i jeho majetky. Po Černínovi následovali ještě další dva rytíři,
Vilém Konecchlumský z Konecchlumí a
Bohuslav z Michalovic. Po nich vyšel na podium
Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu, který ale byl těsně před popravou omilostněn a poslán zpět do radnice. Exekuce tak získala ještě temnější podtón: šlo o předem připravenou lest, která měla dalším čekajícím dodat falešnou naději.
Následovali měšťané
Valentin Kochan z Prachové, Tobiáš Štefek z Koloděj a pak lékař
Ján Jesenský, který jako první v českých zemích uspořádal veřejnou pitvu a byl neoficiálním mluvčím povstalců. Za to mu Mydlář zaživa vyříznul jazyk, pak mu setnul hlavu a nakonec jeho tělo rozčtvrtil a vyvěsil po městských ulicích.
Po osmnáctém popraveném byl už Mydlář tak unavený, že musel změnit původně plánované pořadí poprav. Aby si odpočinul, oběsil
Jana Kuttnaura z Sonnenšteina, Šimona Sušického z Sonnenšteina a
Nathanaela Vodňanského z Uračova. Pro ně coby členy Jednoty bratrské byla určena šibenice jako mnohem potupnější smrt než stětí, podle původního scénáře ale měli přijít na řadu až jako poslední.
Teprve po nich Mydlář sťal ostatní měšťany. Ačkoli exekuce sledovaly tisíce očitých svědků (a mnozí z nich omdleli), zejména ke konci není pořadí jisté. Řadu uzavírali
Kryštof Kober z Koberšperku, Jan Šultys z Felsdorfu,
Maxmilián Hošťálek z Javořic,
Leander Rüppel z Ruppachu, Jiří Hauenšild z Fürstenfeldu, Václav Maštěrovský z Jizbice, Jindřich Kozel z Peclinovce, Ondřej Kocour z Votína, Jiří Řečický, Michal Witmann a
Simeon Vokáč z Chyš.
Hlavy nad Karlovým mostem
V deset hodin dopoledne bylo dokonáno. Krvavé divadlo, jaké
Praha dosud nezažila, se stalo symbolickou tečkou za náboženskou svobodou, o kterou země Koruny české tvrdě bojovaly od doby Jana Husa. Diváci se rozešli, pro Jana Mydláře a jeho pomocníky ale ještě práce neskončila: uťaté hlavy hlavních vůdců musel kat ještě týž den vynést na ochoz
Staroměstské mostecké věže. Tam je jednu po druhé umístil do drátěných košů a vystrčil do prostoru, nabodnuté na dlouhých dřevěných tyčích. Šest hrůzných trofejí trčelo ze západního ochozu nad
Karlův most, šest z východního ochozu věže. Na hlavy
hraběte Šlika a
Jiřího Hauenšilda položil podle příkazu také jejich odťaté pravice, na hlavu
Jana Jesenského pak jeho vyříznutý jazyk. Protože jedním ze sedmadvaceti českých pánů byl tehdejší primátor města Žatce
Maxmilián Hošťálek z Javořic, jeho hlava byla veřejně vystavena v
Žatci. Podobně dopadl
Jan Šultys z Felsdorfu, kutnohorský primátor, jehož hlava pro výstrahu putovala do
Kutné Hory.
Po roce povolil císař na přímluvy hraběnky Šlikové snést hlavu jejího manžela a s veškerými obřady ji pohřbít k tělu v
hrobce U Salvátora na
Starém Městě, takže hlav zbylo jen jedenáct. Na věži byly deset let, teprve pak byly pietně sňaty a za hlaholu týnských zvonů přeneseny do
Týnského chrámu. Po pohřebním obřadu byla rakev s lebkami svěřena důvěryhodným mužům k pochování na tajném místě – a tímto údajem hlavy českých pánů mizí z českých dějin. Nejspíš se opravdu podařilo najít velmi tajné místo.
Víte, že…?
- Chybělo málo a mohli jsme si připomínat 28 českých pánů: tím zbývajícím byl měšťan Martin Fruwein z Podolí, který zemřel ve vězení. Když jej v pondělí 7. června 1621 předváděli k výslechu, požádal o návštěvu toalety, v podstřeší věže se protáhl vikýřem a skočil ze střechy do Jeleního příkopu pod Pražským hradem. Byl na místě mrtev, ale nikdy se nepodařilo objasnit, zda šlo o pokus o útěk, sebevraždu anebo vraždu nepohodlného svědka. Ani smrt ale nezabránila ve vykonání exekuce. Hlava byla po utětí přibita na šibenici na Koňském trhu, dnešním Václavském náměstí, tělo rozčtvrceno a části rozvěšeny k jednotlivým pražským branám.
- Spousta pověstí provází zbytky z popraviště sedmadvaceti českých pánů. Rozebrané popraviště prý dlouho leželo na náměstí a nakonec skončilo v klášteře Milosrdných bratří, kde je dnes nemocnice Na Františku. Z prken, po nichž tekla krev popravených českých pánů, prý byly zhotoveny krovy, schodiště na půdu a možná i velký malovaný kříž, dnes uložený ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy.
- Šibenice na Staroměstském náměstí vydržela jen do roku 1650. Když se po konci třicetileté války se císař Ferdinand III. rozhodl postavit Mariánský sloup jako poděkování za uhájení Prahy před švédskými vojsky, stará šibenice byla stržena a popravy se od té doby odehrávaly mimo město.
- Politická vzpoura byla staroměstskou exekucí potrestána a o šest let později Ferdinand II. vydal novou ústavu, takzvané Obnovení zřízení zemské, podle něhož se se katolické vyznání stalo jediným povoleným náboženstvím. Některé protestantské církve byly opět povoleny Tolerančním patentem z roku 1781, plná náboženská svoboda však přišla až v roce 1867.