Benedikt Rejt se vyučil u svého dědečka, stavitele stavitel u dvora bavorského
vévody Jiřího Bohatého. Když vévodův švagr, král
Vladislav Jagellonský, viděl Rejtovo mohutné opevněné proti Turkům i vévodův hrad v Burghausenu, vyžádal si Rejta pro stavbu opevnění severní strany
Pražského hradu.
Z původních čtyř věží dnes zbyly už jen tři,
Daliborka,
Mihulka a
Bílá věž. Mezi opevněním a starým purkrabstvím vznikl prostor pro budoucí
Zlatou uličku, která ale vyrostla později, až koncem 16. století. Po dokončení opevnění král Rejtovi svěřil úpravy
Starého královského paláce s reprezentačními prostory a
Vladislavským sálem. S délkou 62 metrů, šířkou 16 metrů a výškou asi 13 metrů to ve své době byl
největší zaklenutý sál bez středových podpěr ve střední Evropě.
Vladislavský sál patří k
nejkrásnějším pozdně gotickým interiérům u nás a díky velkým renesančním oknům je také jednou z
nejstarších renesančních památek severně od Alp.
Na
Pražském hradě také můžete vidět pravděpodobný
portrét Benedikta Rejta: shlíží na nás ze stěny
Svatováclavské kaple v
katedrále sv. Víta, kde jej kolem roku 1510 vymaloval
Mistr Litoměřického oltáře, tedy Rejtův současník, který jej musel znát osobně. Ostatně v katedrále Rejt vytvořil základy pro druhou chrámovou věž na severní straně a pilíře nové chrámové lodi, pro krále také vybudoval
Místodržitelský letohrádek v
Královské oboře.
Stavitel žil na
Hradčanech ve vlastním domě ve Vikářské ulici a král mu za zásluhy udělil šlechtický titul. Když se v roce 1511 práce na Pražském hradě zastavily, patrně kvůli nedostatku financí, jeho služby si okamžitě vyžádaly šlechtické rody. Přestavěl hrady
Rabí a
Švihov, v
Kutné Hoře vedl dostavbu
chrámu svaté Barbory a byl rovněž autorem
kostela svatého Mikuláše v
Lounech. Jeho dokončení roku 1538 se nedožil, ale v nedostavěném chrámu byl pochován. Město se dodnes hrdě hlásí k jeho odkazu: v
Lounech můžete navštívit
Galerii Benedikta Rejta a na
náměstí Benedikta Rejta si prohlédnete
Rejtův pomník s jeho fiktivní podobou od
Karla Kuneše.