V dospělosti se stal Klostermann
učitelem na německé reálce v
Plzni, kde vyučoval němčinu a francouzštinu až do roku 1908. Oženil se roku 1875 s Marií Carmineovou, ale 1898 ovdověl. Téhož roku se však oženil podruhé, a to s Betty Juránkovou,
vdovou po bohatém továrníkovi, což Karla
zabezpečilo do konce života. Potom se mohl
naplno věnovat jen psaní. Ve svém díle zachytil tradice, životní styl a obživu svérázných obyvatel
Šumavy.
Často se ve svých románech
vracel k roku 1870, kdy Šumavu zasáhl
ničivý orkán a navždy pozměnil její tvář. Vichřice porazila cca 20 000 ha lesa, prakticky celou centrální
Šumavu. Zbytek smrčin v této části Šumavy zničil kůrovec. Šumavský prales přestal být pralesem. Vichřice smetla také většinu
Boubínského pralesa, z původních 140 ha zbylo pouhých 47 ha. Lesmistra, který prosazoval zachování pralesa Josefa Johna, ranila mrtvice. Dílo zkázy dokonal
v dalších letech kůrovec. Toto období je označováno jako období
„zlatého broučka“ (chudým obyvatelům těžba dřeva přinesla nebývalou prosperitu) a Klostermann jej zachytil především v románu "
V ráji Šumavském" a v dalších prózách (Šumavské črty, Povídky ze Šumavy i konec románu Ze světa lesních samot).
Klostermann
psal jak německy, tak česky a celý život se
hlásil se k české národnosti. K
Šumavě měl kladný vztah nejen díky idylickému dětství, ale také proto, že jeho maminka pocházela ze šumavské sklářské rodiny. V
době studií (studoval medicínu ve Vídni) trávil
každé prázdniny na Šumavě. Když se mu zhoršil zrak, zanechal medicíny a dal se na studium moderních jazyků. Na ty měl na talent, ovládal jich až deset! Kromě němčiny a češtiny mluvil
francouzsky, italsky, španělsky, anglicky, rusky, srbochorvatsky i polsky nebo rumunsky… o šumavském německém dialektu nemluvě.
Od roku 1908 trávil čas ve
Štěkni u
Strakonic. Zdejšího faráře zvěčnil v románu "Ecce Homo". Na štěkeňském zámku pak najdete památný
pokoj Karla Klostermanna. Dne
16. července 1923 zde spisovatel ve věku
75 let vydechl naposledy. Pochován je v
Plzni na čestném místě na hřbitově sv. Václava.
Nejznámější díla Karla Klostermanna
- V ráji Šumavském – osudy sedláka Podhamerského, jeho dcer a dalších Šumavanů z Kvildy, Zhůří, Rejštejna, Čeňkovy Pily, Srní a okolí, v období „zlatého broučka“.
- Ze světa lesních samot – o životě revírníka na Březníku, místních vesničanů z Modravy a Filipovy Huti, dřevorubců a lesníků i pytláků na bavorských hranicích.
- Šumavské črty – povídky o Šumavě před i po kalamitě 1870, o době „zlatého broučka“, zastřelení posledního medvěda i o „turistech“ z města.
- Šumavské povídky/Povídky ze Šumavy – povídkové příběhy o svérázných Šumavácích, jejich životě a životním stylu napříč Šumavou (např. povídky Čaroděj, Šupák, Vánice, Červené srdce, Bába, Nioba z Malče, Ohnivé snopy nad Hirschensteinem, To byl špás…).
- Odyssea soudního sluhy – příběh soudního sluhy, který má v obci Stachy (obec tehdy s největší rozlohou na Šumavě, zahrnující nejzapadlejší samoty u Churáňova) vyhledat člověka se jménem tak běžným pro šumavský kraj, že než oběhne všechny zapadlé osady málem přijde o život.
- Skláři – osobní dramata dvou rodin, které spojuje sklářská profese, vykreslují nejen tvrdý život na staré Šumavě, ale i mnohé skutečné příběhy a postavy ze spisovatelovy rodiny. Středobodem vyprávění je obec Hůrka u Prášil.
- Bílý samum – líčí těžký život prostých lidí na šumavských Pláních v kontrastu laskavého hejtmana z Prachatic a jeho neduživého syna, který přijde o život stejně tak, jako 26 dětí z okolí Kvildy, které v zimě zmrzly cestou ze školy.
- Světák z Podlesí – příběhm muže, který se ze světa vrací do rodného Pošumaví a chce zde hospodařit. Je však stíhán nezdarem a odchází znovu do světa.
Dřívější německé názvy obcí a míst Šumavy
Při čtení Klostermannových románů a povídek mohou neznalého čtenáře překvapit
německé názvy tehdejších obcí a míst Šumavy. Například
Mádr je
Modrava,
Pürstling Březník,
Rehberg Srní, Ferchehaid
Borová Lada, Glöckelberg
Zvonková, Eisenstein
Železná Ruda, Stubenbach
Prášily, Fürstenhund
Knížecí Pláně, Gunthersberg Březník (hora), Ahornberg
Javorník,
Plöckenstein Plechý, Seefilz
Jezení slať, Haidl
Zhůří, Rachelbach
Roklanský potok nebo
Thierbach Vydří potok. Nakonec zmiňme ještě
Ranklov, mýtinu u
Horské Kvildy, které se dodnes tak říká.