Věže chrámu představují hlavní dominantu Vyšehradu viditelnou zdaleka. Dnešní novogotická úprava Josefa Mockera z roku 1902 v sobě ukrývá bohatě zdobený inetriér, zbytky gotického i románského zdiva či klenotnici s expozicí šperků a vzácných tkanin Vyšehradské kapituly.
Chrám sv. Petra a Pavla na
Vyšehradě, dnes bazilika minor, prožil od svého založení (okolo roku 1070) knížetem Vratislavem II. mnoho přestaveb. V roce
1249 bazilika vyhořela a k výstavbě nového gotického chrámu došlo ve 14. století za císaře Karla IV. Začátkem 18. století byl upraven barokně za účasti
F. M. Kaňky a C. Canevala.
Poslední podoba je novogotická, prováděl jí od roku 1885 architekt
Josef Mocker, věže kostela projektoval architekt František Mikš, který také úpravu kostela v roce 1903 dokončil. J. Mocker navrhl i většinu vnitřního zařízení kostela. Na výzdobě vnitřku kostela se ovšem podíleli přední malíři a umělečtí řemeslníci. Na průčelí chrámu je pamětní deska, která připomíná
pokřtění 14 českých knížat v Řezně roku 845.
Interiér chrámu je tedy bohatě zdoben ornamentální a figurální
secesní nástěnnou malbou. Na stěně levé boční lodi zůstala zachována barokní malba domnělého vzhledu Vyšehradu z roku 1420. V presbytáři jsou
fresky vídeňského malíře Karla Jobsta
na téma život sv. Petra a Pavla. Krásně polychromovaný hlavní oltář vyřezaný podle návrhu arch. Josefa Mockera řezbářem Josefem Hrubešem představuje patrony chrámu sv. Petra a Pavla a sv. Cyrila a Metoděje. Na oltáři ve třetí kapli vpravo je nejvzácnější
deskový obraz Panny Marie Dešťové, vynikající dílo české gotické malby z poloviny 14. stol., pocházející ze sbírek Karla IV. a Rudolfa II. Pověst vypráví, že jej maloval sám sv. Lukáš a že k obrazu v době sucha chodila procesí prosit o vláhu.
V první kapli vpravo se nachází
románská kamenná rakev ze 12. stol. přisuzovaná
sv. Longinu, patrně rakev některého člena rodu Přemyslovců. Při archeologickém výzkumu zde byla nalezena malba Panny Marie s Ježíškem v náručí z doby Karla IV.
Královská hrobka, kde byl pohřben Vratislav II a další členové královského hrobu nebyla při archeologickém výzkumu nalezena. Na místo toho je v chrámu vystavována domnělá
lopatka sv. Valentýna, kterou měl přivézt do Prahy sám Karel IV.
Při troše štěstí uslyšíte hrát
15 zvonů nové zvonkohry – z repertoáru vybírám např.
Čechy krásné, čechy mé či ústřední
melodii Vltavy.
V klenotnici chrámu je zpřístupněna
stálá expozice pocházející ze sbírek Vyšehradské kapituly a
Národního muzea – zlaté a stříbrné šperky, fragmenty tkanin a drahocených látek, novogotické předměty související s přestavbou Vyšehradu koncem 19. století. Mezi unikáty patří zejména
fragmenty tkaniny a střevíců spojovaných s osobou
prvního českého krále Vratislava nebo nejstarší monstrance v Čechách. Zajímavý je i filigránový kalich pražského zlatníka Joppa s modrými medailony českých patronů nebo mešní konvičky z roku 1723, původně z majetku kněžny abatyše kláštera sv. Jiří na
Pražském hradě, která toho roku – jako poslední ze svatojiřských abatyší – vykonala obřad korunovace české královny.
Ostatky sv. Valentýna
V roce 2002 byla při prohlídce starého depozitáře kapituly zcela náhodně objevena
relikvie sv. Valentina. Nikdo zpočátku nevěděl, co jeden ze čtyř zaprášených barokních monstrancových relikviářů skrývá. Když Vyšehradská kapitula nechala tyto předměty nepochybné umělecké kvality zrestaurovat, zjistilo se v průběhu prací, že jeden z opravovaných relikviářů skrývá
ostatek patrona zamilovaných. Dosvědčovala to nalezená tzv. autentika, tedy malý proužek papíru nalepený na kosti
s nápisem Sv. Valentin. Jak a kdy se relikvie na Vyšehrad dostala, už asi nikdo nezjistí. Je však docela možné, že ji pro
Prahu z Itálie získal již císař Karel IV. Na jedné z hlavních římských ulic, na Via Flaminia, stála totiž již ve 4. století bazilika, která ostatky sv. Valentina uchovávala.
Sv. Valentin z Terni byl biskupem, který
zemřel mučednickou smrtí ve 3. století. Císař Markus
Aurelius Claudius zvaný Germanikus (268-270) tehdy
zrušil manželství, protože ženaté muže nepovažoval za dobré válečníky. Valentin i přes zákaz prý
tajně oddával na území Říma zamilované páry a navíc mužům radil, aby neopouštěli své ženy a neodcházeli do válek. Claudius proto Valentina nechal
dne 14. února 269 popravit. Do konce 70. let jeho jméno nebylo uvedeno v celocírkevním liturgickém kalendáři. Dnes ovšem patří k velmi známým světcům už i u nás.