Příběh firmy Baťa sice začal v roce 1894, ale kolem bot se život
Tomáše Bati točil mnohem dřív. Už v roce 1891 se jako patnáctiletý pustil do jejich výroby ve Vídni-Döblingu (pokus zakrátko ztroskotal), o rok později se jako obchodní cestující v
Praze i jinde snažil získat zakázky pro otcovu dílnu. Rok 1894 zastihl sourozence Annu, Antonína a Tomáše ve
Zlíně, kde z nevelkého dědictví společně založili
obuvnickou dílnu. Jejich závod, jeden z prvních „velkovýrobců“ obuvi na světě, se jmenoval
A. & T. Baťa a tvořilo jej několik desítek šiček a ševců, kteří šili boty nejen pro své sousedy, ale i pro vzdálenější obchodníky. Z první adresy na Dlouhé ulici se firma brzy přestěhovala do domu na zlínském náměstí. Vedení se ale záhy musel ujmout výhradně Tomáš: bratr Antonín odešel na vojnu, sestra Anna se po několika letech vdala a společnost opustila.
Rok 1897 a slavné baťovky
Lehká plátěná bota, která odstartovala zrod baťovského impéria, se nazývala
baťovka a začala se vyrábět v roce 1897. Špičku, podešev i detaily měla vyrobenou z kůže, ale převážnou část tvořila bavlněná tkanina. Baťovky vážily polovinu toho, co běžné boty, byly vkusné a pohodlné, daly se nosit od jara do podzimu, a díky nízké ceně a krátké výrobní lhůtě byly dostupné i pro chudší lidi. Nevyráběly se ručně, ale strojově, a staly se tak symbolem masové výroby bot i moderního obuvnického průmyslu. Z dobových fotografií je vidět, že si je oblíbil i sám Baťa, vy si je můžete prohlédnout v
Obuvnickém muzeu ve Zlíně.
Náš zákazník, náš pán
O necelých deset let později už společnost s 250 zaměstnanci vyráběla 2 200 párů bot denně. Aby vyhověl poptávce, Tomáš už dávno nevyužíval jen šikovné ruce šiček a ševců, ale i moderní stroje. Firma vyvíjela novátorské modely obuvi a nové způsoby jejich propagace, jedinečným přístupem k zákazníkům také dokázala okamžitě reagovat na jejich přání a potřeby. Právě tehdy se zrodilo známé motto Tomáše Bati
„Náš zákazník, náš pán“ a také
slavné baťovské ceny, kdy cifra končící devítkou je pro vaši peněženku zajímavější než zaokrouhlená s nulou na konci. Díky velkému zájmu o kvalitní boty, které byly k mání v několika designech, založila firma ještě před první světovou válkou prodejní agentury v Německu, na Balkáně a na Středním východě. V roce 1917 už v baťovských závodech pracovalo přes pět tisíc zaměstnanců a firma vyráběla přibližně dva miliony párů bot ročně.
Baťova vila a první domky pro dělníky
Důležité bylo setkání Tomáše Bati s
Janem Kotěrou (1871–1923), tehdy profesorem pražské Uměleckoprůmyslové školy a výraznou osobností naší architektonické scény. Když si podnikatel nechal postavit svůj rodinný dům nedaleko
zlínského historického centra na místě, odkud měl výhled na rozrůstající se tovární areál za říčkou Dřevnicí, svěřil projekt Františkovi Novákovi, staviteli z
Vizovic. S výsledkem ale nebyl spokojen, a tak do věci vstoupil Kotěra: ten dal
Baťově vile definitivní podobu. Spolupráce Kotěry s Baťou pokračovala projektem zdravého, kvalitního a důstojného bydlení pro zaměstnance; podnikatel totiž razil heslo
„Společně pracovat, ale individuálně bydlet“. První
Baťovy domky, řadové i samostatně stojící a obklopené zahrádkami, vznikly už v druhé dekádě 20. století podle Kotěrova regulačního plánu podél dnešní Kotěrovy ulice a staly se základem
typické zlínské zástavby.
Jan Kotěra zůstal Baťovým poradcem pro architekturu i v následujících letech, jako nástupce pak doporučil své nadané žáky
Josefa Gočára a zlínského rodáka
Františka Lýdie Gahuru. Ti pak s Tomášem i Janem Antonínem Baťou spolupracovali jako architekti i konzultanti na řadě projektů.
Baťa a jeho nejznámější reklamní tah
Když po první světové válce došlo k devalvaci měny, která snížila kupní sílu, Tomáš Baťa podnikl riskantní krok, dodnes považovaný za jeho
nejvýraznější marketingový i reklamní tah: snížil ceny obuvi o 50 %. Dělníci zároveň souhlasili se snížením mezd o 40 % a Baťa jim na oplátku dodával jídlo, oblečení a další nezbytnosti za poloviční cenu. Tento odvážný krok se osvědčil a Baťovy obchody opět zaplavili zákazníci.
Od roku 1923 pak Baťa zavedl
autonomní systém pro jednotlivé části firmy, které byly zodpovědné za vlastní hospodářské výsledky. Firma rovněž založila vlastní školu, která vychovávala své budoucí manažery. Na počátku 30. let se Baťa stal předním exportérem obuvi na světě a společnost zakládala továrny ve Švýcarsku, Německu, Anglii, Francii, Jugoslávii, Holandsku, USA a Indii.
Rozmach impéria
K největšímu rozmachu Baťova průmyslového impéria došlo ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Baťa budoval nejen továrnu, ale také veškeré zázemí pro ni, například
koželužnu v
Otrokovicích, ve
Zlíně firmu vyrábějící stroje i
filmové ateliéry pro natáčení reklamních a zpravodajských filmů. Vznikaly další
zlínské zahradní čtvrtě s bydlením pro zaměstnance, školkami a školami, nemocnice, parkový prospekt internátů na dnešním náměstí T. G. Masaryka nebo
budovy takzvaných Masarykových škol. Ty byly odstraněny v roce 1988 a na jejich místě dnes stojí
Kongresové centrum od
Evy Jiřičné.
V roce 1931 se centrum Zlína rozrostlo o
Obchodní dům a vzápětí o
Velké kino, které se s kinosálem pro 2 500 návštěvníků stalo největším kinem v republice. Poslední projekt, jímž se architekt Gahura symbolicky rozloučil se svým šéfem, byl
Památník Tomáše Bati, připomínající jeho tragickou smrt při letecké havárii v roce 1932. Byl dokončen v roce 1933 a po revitalizaci jej můžete vidět v původní, čisté podobě: dvě nadzemní podlaží, skleněná výplň obvodových stěn a majestátní model letadla Junkers F13, ve kterém Baťa zahynul.
Od Jednadvacítky k Baťovu kanálu
Rozvoj Zlína pokračoval i po smrti
Tomáše Bati, kdy se vedení společnosti ujal
nevlastní bratr Jan Antonín Baťa (1898–1965);
syn Tomáš Baťa junior (1914–2008) v té době ještě nebyl dospělý. Pod novým vedením se záběr společnosti rozšířil například o pneumatiky, letadla či jízdní kola, ve
Zlíně pak byla postavena slavná
Jednadvacítka – správní budova č. 21 s pověstnou
kanceláří ve výtahu či hotel. Vznikl rovněž
Baťův kanál, plavební kanál v délce 52 km, který spojoval
Otrokovice s Rohatcem a částečně využíval i
řeku Moravu.
Ve 30. letech společnost dynamicky rozšířila svůj záběr do zahraničí, zakoupila dvě lodě na přepravu svého zboží přes moře a založila také nové zahraniční sklady a pobočky. Před druhou světovou válkou firma ve více než 30 zemích světa zaměstnávala 42 000 lidí a prodávala přes 60 milionů párů bot ročně. Právě díky zahraničním pobočkám přežila firma roky po druhé světové válce, když komunistické vlády znárodnily všechny Baťovy společnosti ve východní Evropě. Už za války
Tomáš Baťa junior s více než stovkou rodin přesídlil do Kanady. V jižním Ontariu založil město Batawa (jméno je spojením jména Baťa s poslední slabikou názvu kanadského města Ottawa) a novou obuvnickou továrnu, kde pracovaly desítky uprchlíků z Československa.
Návrat formy Baťa
Zatímco společnost Baťa v zahraničí zakládala nové továrny, reorganizovala a zaváděla řadu nových koncepcí, například značkové výrobky, maloobchodní prodejny orientované na životní styl a rozšířené o sortiment jiného zboží než tradičních bot, komunistický režim se – dodejme, že neúspěšně – snažil, aby jméno Baťa bylo jedno provždy zapomenuto. Ze
Zlína se stal Gottwaldov, Baťovy továrny změnily název na Svit.
V listopadu 1989 se Tomáš Baťa mladší stal pro Zlín symbolem změn režimu. Obuvnickou továrnu v restituci nezískal, byla znárodněna ještě před rokem 1948 podle Benešových dekretů, nicméně právě ve Zlíně má firma Baťa dnes své zastoupení pro Českou republiku a je také zlínskou firmou s největším počtem zaměstnanců.
Tomáš Baťa junior nechal pietně opravit vilu svého otce a nabídl ji
Nadaci Tomáše Bati, stál také u zrodu
Univerzity Tomáše Bati a ještě krátce před smrtí se ve Zlíně zúčastnil otevření nového
Univerzitního centra. Přání dožít se 99 let, což by podle jeho slov připomínalo baťovské ceny, se mu sice nesplnilo, nicméně vedení společnosti stihl úspěšně předat synovi Tomášovi, zakladatelovu vnukovi.
Co ještě byste měli vědět o společnosti Baťa?
V současnosti firma Baťa patří mezi největší české prodejce obuvi. V Česku byste napočítali přibližně sedmdesát prodejen, kdy mnohé z nich byly baťovskými obchody již ve 20. a 30. letech. Dnes Baťa prodává v síti svých společností ve více než 70 zemích průměrně 270 milionů párů obuvi ročně.- Boty se nešijí jen ve světě, ale také v Dolním Němčí, malé továrně u Uherského Hradiště. Zaměstnává 140 lidí, specializuje se na výrobu vycházkové obuvi značky Weinbrenner a jde zároveň o největšího výrobce obuvi pro diabetiky u nás.
- Prakticky celá výroba obuvi v Dolním Němčí je ruční, továrna dlouhodobě spolupracuje se studenty středních a vysokých škol se zaměřením na design. Pro jejich tvorbu jim zdarma poskytuje materiály a zařízení, včetně možnosti samotné výroby jimi navržených vzorků.
- Zakladatel firmy kdysi řekl: „Nebuduji svůj podnik proto, abych si zajistil rodinný majetek, nýbrž v naději, že jeho rozvojem přispěji k blahobytu kraje.“ Východní Morava je na něj náležitě pyšná a pod názvem Baťa nejsou jenom boty přibližuje Baťovský odkaz formou cestovatelských zážitků. Můžete poznat místa spojená s působením Baťů, a to nejenom ve Zlíně, ale také v okolí. Zajímavým výletním cílem jsou například fragmenty baťovské dálnice v pohoří Chřiby, Baťův kanál lemovaný cyklostezkou, nedokončená železnice ve Vizovických vrších anebo zámky Vsetín a Napajedla, které rovněž patřily rodině Baťových.
- Hrob Tomáše Bati (†56) a jeho syna Tomáše juniora (†93) můžete navštívit na Lesním hřbitově ve Zlíně. Hřbitov po vzoru západních zemí nechal zakladatel Zlína a obřího obuvnického impéria vybudovat v roce 1931. Netušil, že již v červenci 1932 tam bude sám pochován.