Horymír byl vladyka, který podle legendy sídlil na tvrzi v
Neumětelích na úbočí
Housiny. Lidé v té době nechávali pole ležet ladem a houfně se stěhovali se do míst, kde se dobývaly ruky a drahé kovy, především na
Březové Hory u
Příbrami nebo do
Jílového u Prahy.
„Úhorů nikdo nevzdělával, role hynula, ladem zůstávala, a svízel i metlice bujely tam, kde jindy husté obilí zrálo a zvučelo křepelčím hlasem,“ píše ve
Starých pověstech českých Alois Jirásek a dodává:
„Lidé bohatli kovem, ale chlebové hynuli.“
Vladykové se v čele s Horymírem vydali na
Vyšehrad a prosili knížete, aby zakročil, Křesomysl je ale odbyl. Když se o stížnosti vladyků dozvěděli horníci z
Březových Hor, pomstili se Horymírovi tím, že mu vypálili dvůr. Vladyka se stihl zachránit na poslední chvíli, a to když ujel na Šemíkovi. Krevní msta po staročesku se tím rozhořela jasným plamenem: vzápětí totiž Horymír se svými lidmi zničil příbramské doly i hornické osady, a na Vyšehrad si pro změnu šli stěžovat horníci. Jenže Křesomysl měl raději než obilí zlato a stříbro, a tak to vyřešil jednou provždy: Horymíra nechal zatknout a odsoudil jej k smrti.
V těch dobách bývalo zvykem splnit poslední přání odsouzenců, a Horymír si přál naposled se projet se Šemíkem po nádvoří Vyšehradu. To, co následovalo, vyrazilo všem dech: po několika kolečkách přišel Horymírův pokyn:
‚Nuže, Šemíku, vzhůru!’. Na to kůň odpověděl
‚Pane, drž se!’, a ohromným skokem se přenesl přes roubenou hradbu.
Podle Jiráska na
Vyšehradě všichni vykřikli úžasem i hrůzou a hnali se podívat, kam sletěl zoufalý jezdec, a kde zalitý krví leží i jeho Šemík. Podle jiné verze se kůň přehoupl přes vyšehradské hradby, seběhl po skále a skočil do
Vltavy, podle třetí dvojice dopadla přímo do hluboké tůně pod vyšehradskou skálou. Ať už to bylo jakkoliv, Horymír s Šemíkem se společně dokázali dostat na protější břeh – dnes tu stojí
rezidence Šemíkův břeh – a rovinami podél řeky se vydali k
Radotínu a dál do
Neumětel. Stará pověst říká, že někde pod
kostelem sv. Filipa a Jakuba býval v kameni na břehu dlouho vidět otisk podkovy; prý stopa statečného koně Šemíka.
Křesomysl hned za Horymírem vyslal posly, aby se vrátil, že je mu vše odpuštěno. Vladyka druhého dne skutečně přijel, ale na jiném koni. Když se ho ptali, co je s Šemíkem, vladyka smutně odpověděl, že si skokem velmi ublížil a nemůže vstát.
Když se pak vrátil do Neumětel, jeho milý kůň umíral. Pána prosil, aby jej po smrti nenechal napospas ptákům ani dravé zvěři, ale aby ho pochoval před vraty svého dvorce. Věrné zvíře skutečně po smrti uložili pod velikým kamenem u vrat Horymírovy tvrze a
Šemíkův hrob stojí v Neumětelích dodnes. Od roku 1887 kámen zakrývá stříška s nápisem „V Neumětelích se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra, zakopán leží“.
Víra je někdy silnější než fakta, a platí to i pro pověst o statečném koni a jeho jezdci. O Horymírovi se nepíše ani v
Kosmově, ani v
Dalimilově kronice, pověst poprvé uvedl
Václav Hájek z Libočan v 16. století. Možná šlo o vyprávění, které někde slyšel, možná jde o českou verzi části legendy o Tristanovi a Izoldě. Dvojici hrdinů si můžete připomenout také v radotínském
pivovaru Horymír.