1. Na Blaník za blanickými rytíři
Cesta do
kraje blanických rytířů se jen těžko obejde bez výletu na
Blaník, na
rozhlednu a k
Veřejové skále, odkud na pomoc utlačovanému českému lidu vyrazí vojsko v čele se spanilým středověkým bojovníkem.
Pověst o blanických rytířích sice do širokého národního povědomí vstoupila až díky
Aloisi Jiráskovi a jeho Starým pověstem českým, ale své kořeny má už v 15. století, možná ještě hlouběji. Podle první psané dochované zmínky pověst o tajemném podzemním vojsku zazněla z úst
Mikuláš Vlásenického (1421–1495) z Vlásenice u
Pelhřimova roku 1471. Mikuláš tedy vyprávěl o svém vidění a o osudové bitvě Čechů s nepřáteli, která bude tak krutá a dlouhá, až se
rybník u Býkovic pod Blaníkem po okraj naplní krví. Poté
zkamenělý lev u Miličína mohutně zařve, probudí tak spící vojsko pod Blaníkem (podívejte se na mapách na tu vzdálenost – bude to zážitek!) a rytíři vyjedou ven, nepřátele zaženou a potrestají. Zatím je na Blaníku klid, a tak se
s rytíři můžete vypravit třeba na výlet na kole anebo na putování po
naučné stezce. Kolem
obří kamenné hlavy přes
vrchol Velkého Blaníku se dá dojít k
Domu přírody Blaníku u
Kondrace, případně se zastavte u tajuplné
zříceniny barokní kaple na
Malém Blaníku.
2. Návod, jak objevit hrob praotce Čecha
Víte, že když čeští vlastenci v době národního obrození hledali
hrob praotce Čecha, měli překvapivé množství přesných údajů? Sice se nevědělo, kudy Čech se svou družinou na
horu Říp vyšplhal, zato se vědělo, že
zemřel roku 661 a je pochovaný v
Ctiněvsi. Kdysi tu prý našli jeho
náhrobek (kámen s neobvyklým nápisem se ovšem ztratil) a hrob se může nacházet na několika místech: třeba tam, kam v poledne dopadá stín špičky ctiněveského kostelíka, anebo u skupiny vysokých topolů, viditelné při pohledu z
Řípu na levém okraji obce, anebo také na
návrší Želiv. Jenže najít ho není žádná hračka: podle proroctví jistého romantika z 19. století se to povede jen oráčovi, který v tom místě bude orat s párem černých nebo strakatých krav.
3. Hrob bájného superkoně Šemíka
Proti
Vyšehradu, kousek proti proudu na opačném břehu
Vltavy, stojí na nevysoké skále
kostel sv. Filipa a Jakuba. Stará pověst říká, že někde pod ním na břehu býval v kameni vidět
otisk podkovy; prý
stopa statečného superkoně Šemíka, který se s Horymírem v sedle plavným skokem přenesl přes hradby Vyšehradu, přeplaval Vltavu a uháněl kamsi k Neumětelům. Bájný kůň sice přeskočil (pokud vůbec přeskočil) jiné hradby Vyšehradu, než jsou ty dochované barokní, ale pověsti to na půvabu přesto neubírá. Neumětely leží jihozápadně od
Prahy poblíž Hostomic a jednou z místních kuriozit dodnes je
Šemíkův hrob na návsi, tedy kámen krytý pohlednou pískovcovou stříškou. Nápis na něm oznamuje, že
„…v Neumětelích se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra leží“ – a může se věřit dál, protože dodnes nevíme, jestli pod tím kamenem někdo nebo něco leží. V Neumětelích se totiž kromě výše uvedeného věří i tomu, že kdyby s kamenem někdo pohnul, obec by postihlo neštěstí.
4. Bílá paní rožmberská a její hororové manželství
Až při prohlídce
hradů a zámků v Jindřichově Hradci,
Rožmberku,
Třeboni,
Telči nebo
Českém Krumlově zaslechnete zaskřípění starých dveří, šustění naškrobených sukní a klapot střevíců po dlažbě, určitě to nebude průvodkyně ani kastelánka, ale
bílá paní,
ochránkyně rodu Rožmberků a pánů z Hradce. Legendy nejčastěji uvádějí, že jejím předobrazem byla
Perchta z Rožmberka (1429–1476), kterou provdali za Jana z Lichtenštejna do
Mikulova. Manželství bylo nešťastné od samého začátku: ovdovělý hrubián počítal s vysokým věnem, které by mu pomohlo splatit dluhy, ale Perchtin otec Lichtenštejnovi vyplácel pouze malé částky a Jan se za to mstil své nové choti. V třeboňském archivu se dodnes dochovaly prosebné dopisy, které Perchta posílala otci a bratrům a v nichž je žádala o pomoc. Manžel mořil Perchtu hlady, týral ji zimou a nepřidělil jí ani vlastní světnici. Perchta v jednom z listů například prosí jednoho z bratrů o peřinu a v dalším se svěřuje:
„Mám se jak nebožtička, že je div, že nezoufám…“ či žádá
„Vysvoboď mne od těchto zlých lidí a budeš míti zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil“. Ze sporu se nakonec stala veřejná aféra, kterou řešil dokonce král Jiří z Poděbrad. V době, kdy vůbec nebylo zvykem, aby si žena stěžovala na svého manžela, natož se s ním rozvedla nebo se od něj odstěhovala, nakonec po čtyřiadvaceti letech nesnesitelného manželství bylo Perchtě dovoleno odejít od manžela do benediktinského kláštera Schottenstift ve Vídni. Po Janově smrti v roce 1473 se vrátila ke svému rodu a pečovala o chudé.
Po své smrti se prý jako temný noční přízrak zjevovala na rožmberských sídlech a členům rodu zvěstovala blížící se smrt, požár či přírůstky do rodiny. Když nepočítáme pohádkové noční prohlídky,
naposled se prý objevila za druhé světové války. Na
hradě Rožmberku tehdy měla letní tábor nacistická mládežnická organizace a při vztyčování vlajky s hákovým křížem se na
věži Jakobínce objevil bílý hrozící přízrak, jehož si všimlo několik svědků. Záhada ale zůstala záhadou, protože na strašidla sice nikdo nevěřil, ale ve věži tehdy neexistovalo schodiště ani žebřík, s jehož pomocí by se odvážný šprýmař mohl dostat nahoru.
5. Rožmberská hrobka ve Vyšším Brodě a zlatá křesla
Posledním potomkem
Rožmberků jako jednoho z nejstarších a nejbohatších českých šlechtických rodů byl
Petr Vok. Kvůli dluhům musel prodat dvě třetiny rodového majetku a nakonec zemřel roku 1611 v
Třeboni. Při jeho pohřbu prý byla
rožmberská hrobka v klášterním kostele ve Vyšším Brodě uzavřena tak, aby se do ní už nikdy nikdo nedostal. Pověst ponurého místa, kam po staletí nevkročila lidská noha, přiživil i kronikář Bohuslav Balbín tvrzením, že mrtvoly pánů z Růže prý nejsou uloženy v rakvích, nýbrž i po smrti sedí v křeslech jako vladaři. Hrobka byla pravděpodobně otevřena jen jednou, a to roku 1902, kdy se začaly propadat stupně hlavního oltáře. Žádná z legend se ovšem nepotvrdila a ani s dalším průzkumem hrobky se moc nespěchalo: další legenda totiž tvrdila, že opat, který dá pokyn k jejímu otevření, ve stejném roce zemře. Teprve nedávno se zjistilo, že hrobka je mnohem větší než se předpokládalo, nicméně čtyři desítky příslušníků slavného rodu Rožmberků odpočívají spořádaně v rakvích, a nikoli na zlatých židlích kolem honosného stolu.
6. Odnesl slavného rybníkáře čert?
Slavný rybníkář
Jakub Krčín z Jelčan (1531–1604), rožmberský regent a spoluautor
třeboňské rybniční soustavy, strávil poslední roky života na
tvrzi v Obděnicích. Ve zdejším
kostele si nechal připravit hrobku, a to včetně náhrobní desky s vynechaným prázdným místem pro datum úmrtí. Jenže číslice nikdy nikdo nedoplnil a při rekonstrukci kostela v 19. století se ukázalo, že hrob je prázdný. Kam se Krčín ztratil? Odjel na sklonku života k dceři do Mitrovic? Skončil pod náhrobním kamenem se jménem Krčín v
kostele sv. Vavřince v
Sedleci-Prčici?
Anebo nakonec zlého rybníkáře nakonec odnesl čert do pekla?
7. Čachtická paní z Karlštejna
Příběh plný krve prožil i
královský hrad Karlštejn, klenotnice Otce vlasti Karla IV. Jeho temnou hrdinkou byla
Kateřina Bechyňová z Lažan, manželka karlštejnského purkrabího. Celý skandál odstartoval
děkan karlštejnské kapituly Václav Hájek z Libočan, autor známé kroniky: lidé se mu začali svěřovat o Kateřinině sadistickém chování k poddaným i o záhadných zmizeních řady sloužících. Došlo k soudu, jenže Kateřiny se kdekdo bál, a tak proti ní místní lidé nevypovídali. Klíčové svědectví nakonec podal
Prokop Papež, který se živil jako kožešník v
Praze a Kateřiny se bát nemusel. U soudu uvedl, že
„…toho sem si vědom, že paní Kateřina… zabila sestru mú Kateřinu Právovic z Dušník a druhou zabila z Pičína, kovářčinu dceru, říkali jí Dorota… A tu Kateřinu, když ji zabíjela, pověsila ji přes bidlo a moždíř k hlavě přivázala.“ Od té chvíle se obvinění kupila, dokonce se našli i svědci, kteří z hradu slyšeli nářek mučených a také v příkopu viděli mrtvé tělo. Nakonec vyšlo najevo, že Kateřina zmrzačila, umučila a zavraždila desítky lidí, většinou mladé dívky, ale i muže; přesný počet neznáme, sama se přiznala ke čtrnácti bestiálním vraždám. Podobně jako o něco později
Alžběta Bathoryová zvaná Čachtická paní (1560–1614) se prý i ona koupala v krvi obětí, aby zůstala věčně mladá.
Rozhodnutí soudu vedeného
Vojtěchem z Pernštejna leckoho překvapilo: místo očekávaného omilostnění (šlo přece o šlechtičnu!) byla vražedkyně 27. února 1533 vsazena do
věže Mihulka na
Pražském hradě, aby zemřela hladem. Zemřela v březnu téhož roku a traduje se, že svou kletbou s sebou do hrobu stáhla i Vojtěcha z Pernštejna, který zemřel pouhé dva dny po ní.