Příběhy
Kazi, Tety a
Libuše známe také ze
Starých pověstí českých.
„V útlém mládí svém žily na Budči, kdež se učily moudrosti s jinými pannami a jinochy svého plemene i s těmi, kteří z jiných sem přicházeli, jako Přemysl z rodu Stadiců,“ píše
Alois Jirásek. Když byl
Krok pochován do hrobu vedle mohyly
Praotce Čecha, lid rozhodl, že panování má dál zůstat v rukou jeho rodu, a to nejmladší dcery Libuše.
Její nejstarší sestra
Kazi byli bylinkářka a léčitelka, která nad
řekou Berounkou vybudovala
hrad Kazín a provdala se za proslulého
siláka Bivoje. Prostřední sestra
Teta byla pohanská kněžka, která prý mluvila s duchy a vystavěla si
hrad Tetín, nejmladší
Libuše si pak podobně jako její otec údajně postavila
hrádek Libušín, a to v podobných místech jako její otec, u
Zbečna na
Křivoklátsku. Byla nadaná věšteckými schopnostmi, viděla do budoucnosti a v různých legendách se objevuje jako „panna hadačka“.
Podle legendy byl jejím domovem
Vyšehrad v
Praze, ale i když právě tam najdete
sousoší Libuše s Přemyslem od
Josefa Václava Myslbeka, možná spíš sídlila na
Levém Hradci nedaleko
Roztok. Proč? Když ji po prohraném soudu jeden z mužů častoval proslulou větou
„Hanba mužům, kterým žena vládne“, Libuše se rozhodla provdat za
Přemysla z rodu Stadiců, s nímž se znala od dětství. Z pražského Vyšehradu by jen těžko mohla ukázat na
České středohoří a vyslat poselstvo, aby za „oněmi horami“ pátralo po budoucím knížeti, který na poli u
Stadic oře se strakatými voly.
Po
Libuši a
Přemyslu Oráčovi převzal vládu jejich syn
Nezamysl. Za ním se přes řadu bájných vládců, jako byli
Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a
Hostivít, dostáváme až k
Bořivojovi I. (852–889), prvnímu historicky doloženému českému panovníkovi z
dynastie Přemyslovců.