Václav Talich pocházel z
Kroměříže, z rodiny učitele hudby. V pěti letech začal hrát na housle, roku 1897 nastoupil na Pražskou konzervatoř do houslové třídy
Otakara Ševčíka, a po absolvování nastoupil do Berlínské filharmonie. Tam poznal šéfdirigenta
Arthura Nikische a v jednadvaceti letech se rozhodl, že se stane dirigentem. Následovalo patnáct let putování a sbírání zkušenost – působil a studoval v Oděse,
Praze, Tbilisi, Lublani, Miláně a
Plzni. Cestu do
České filharmonie mu otevřela symfonická skladba
Josefa Suka Zrání, jejíž premiéru dirigoval dva dny po vzniku samostatného Československa 30. října 1918. O necelý rok později se stal šéfdirigentem orchestru, a kromě tříleté přestávky jím zůstal až do roku 1941. V roce 1925 Talich uvedl
Smetanovu Mou vlast na prvním koncertě České filharmonie, který byl
živě přenášen rozhlasem.
Na podzim 1935 byl Talich jmenován správcem opery
pražského Národního divadla, do repertoáru se snažil zařadit díla
Leoše Janáčka. I když v době nacistické okupace v letech 1939–1945 statečně hájil českou hudební kulturu, po osvobození Československa v květnu 1945 byl obviněn z kolaborace, zatčen a několik týdnů vězněn. Obvinění se podařilo vyvrátit, ale Talichův další život provázely perzekuce komunistickým režimem, pomluvy a nejistota. Roku 1954 z vlastního rozhodnutí odešel do penze.
Když byl v polovině 30. let unavený z cestování po světě a chtěl si pořídit kromě domova v
Praze ještě jeden, v klidném prostředí, a hlavně obklopený přírodou, vybral si
Beroun. Koupil vilu v romantickém
údolí Brdatka, kterou v roce 1901 postavil architekt
Jan Duda. Potomci dirigenta dodnes vzpomínají na to, jak v dobách své největší slávy mistr vlastnoručně vykopával cestičky na pozemcích kolem domu, sázel stromky a zveleboval rodinné sídlo.
V Berouně také
Václav Talich na jaře 1961 zemřel a je pochovaný na zdejším hřbitově. Připomíná jej tradiční
festival klasické hudby Talichův Beroun, pomník na
Husově náměstí, pamětní síň,
Základní umělecká škola Václava Talicha i
Talichova naučná stezka.