Rodným jazykem
Julia Zeyera byla němčina: otec byl tesař původem z Alsaska, který v
Praze vlastnil prosperující tesařský závod a pily. Aby mohl převzít rodinnou firmu, Julius se vyučil
tesařem, ale lákala jej spíš filozofie, starověké kultury a keltská mytologie. Už v mládí se pilně věnoval studiu jazyků – kromě rodné němčiny a češtiny plynule hovořil anglicky, francouzsky, italsky, španělsky a rusky, zajímal se o hebrejštinu, sanskrt či koptštinu.
O soukromém životě muže, který společně s
Josefem Václavem Sládkem a
Jaroslavem Vrchlickým patřil mezi literární hvězdy
Lumírovců a dnes je pokládán za jednoho z nejvýraznějších
novoromantiků či předchůdce
dekadentů, se toho ale moc neví. Byl považován za něžného a křehkého člověka, který – jak vyplývá z korespondence – často trpěl depresemi a úzkostnými stavy. Podle rozborů jeho díla někteří badatelé odhadují, že byl homosexuál; nikdy se neoženil, netočily se kolem něj žádné důvěrné přítelkyně. Možná právě to byl důvod, proč si úzkostlivě střežil své soukromí. Zeyera rovněž trápily nepříznivé kritiky a malý zájem čtenářů. Mezi jeho nejznámější díla patří
Román o věrném přátelství Amise a Amila, historicko-fantastický román
Ondřej Černyšev či román
Jan Maria Plojhar s autobiografickými prvky.
Pro svá díla často volil
exotické kulisy, od Japonska a Číny přes Egypt až po Island, sám ovšem byl také nadšený cestovatel. Velkou část Evropy procestoval v době, kdy působil jako
vychovatel dětí šlechtických rodin v Rusku a posléze ve službách hraběte Jana Harracha. S J. V. Sládkem podnikli cestu do Skandinávie, poznal jižní Itálii a Afriku, Řecko, Turecko a Francii, opakovaně cestoval na Kavkaz, kde vystoupal na horu Ararat a navštívil Jerevan. Na cestách i v běžném životě sbíral starožitnosti a další památky výtvarného umění, od šperků, soch a obrazů až po drobná exotická díla mimoevropského původu. Část z nich byla určená pro
Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur v
Praze, Zeyerovy kolekce ale jsou uloženy i ve sbírkách
Národního muzea. Další soubor se dostal do
Městského muzea a galerie ve
Vodňanech,
jihočeském městě, které si Zeyer zamiloval a prožil tu téměř deset let. V závěru života se přestěhoval do
Lužan na zámek mecenáše Josefa Hlávky.
Po smrti se Zeyerovi dostalo velké pocty: byl jako první pohřben v nově postavené společné
hrobce velikánů českého národa, v
hrobce Slavín na Vyšehradském hřbitově. Připomíná ho pomník v
Chotkových sadech, exotický podobně jako sám Zeyer: v umělé jeskyni si prohlédnete postavy z jeho nejznámějších děl.