S osobností na procházku: na Křivoklátsko a podél Berounky s Otou Pavlem

Když se vydáte podél Berounky do kraje Oty Pavla, nemůžete si na cestu vzít lepšího průvodce než jeho knížku Smrt krásných srnců. Ve stejnojmenné povídce Pavel vysvětluje, jak se vlastně na Křivoklátsko dostal: My tři kluci jsme do toho kraje za hrad Křivoklát ohromně rádi jezdili. Tenkrát jsem nevěděl proč, ale dnes to vím. Můj tatínek pochopil už tenkrát, že jednou můžu uvidět bulváry Paříže a mrakodrapy New Yorku, ale už nikdy nebudu moci týdny bydlet v chalupě, kde voní v peci chleba a v máselnici se tluče máslo, protože u těch chalup budou jednou zastavovat embéčka, uvnitř budou blikat televizory, podají vám špatnou černou kávu a vybledlý chleba.
 

Od hradu Křivoklát do Branova a k přívozu

Také naše putování začne pod hradem Křivoklátem, a sice v Roztokách. K hradu je odtud jen kousek, lákadlem k výletu a skvělému výhledu může být také altán Paraplíčko na skále nad soutokem řeky Berounky a Rakovnického potoka. Od Roztok k němu ale žádná cesta nevede, musíte zajít k hradu Křivoklát a využít naučnou stezku Paraplíčko. Ta začíná mezi hradem a hlavním parkovištěm a k altánu nad řekou vede kolem novogotického pomníku knížete Karla Egona II. Fürstenberka.

Baví vás chůze naboso? Z Roztok si zajděte ke Kneippovým lesním lázním na potoce Klučná, a pak pokračujte po naučné stezce U Eremita k Branovu. Ze stezky se otvírají nádherné výhledy na Berounku, záhy dojdete do Branova. Projdete obcí a sejdete zpět k řece, k domečku v Luhu pod Branovem a říčnímu přívozu.
 

Pamětní síň Oty Pavla v Luhu pod Branovem

Luh pod Branovem je autentické místo, kde Ota Pavel skutečně žil, a dnes tu najdete jeho Pamětní síň. Je přímo v místnosti, kterou rodičům Oty Pavla pronajímal před druhou světovou válkou převozník Prošek. Místní všeuměl a král pytláků v té době samozřejmě nemohl tušit, že z něj bude legenda české literatury. Dejme ale opět slovo přímo spisovateli:

…A v chalupě u převozníka Karla Proška, knírek měl zrovna jako Adolf Hitler, jsme nalezli na dlouhá léta přístřeší. V chalupě byla právě pec na chleba, ve sklepě mlíko a máslo a pod ním podmáslí a v chlívě kráva a na stráni brambory a v lese hřiby a ve vodě, na kterou jsme koukali z okna, mračna ryb. Byl to ráj, o němž zpívával dříve pan Werich a později pan Matuška, a i moře piva se kupilo v hospůdce na rozcestí dvou silnic, zvané Anamo.

Koumáctvím a dřinou Karla Proška a penězi mého tatínka byla to rázem nejbohatší chalupa v Luhu. Ve sklepě stály kamenné hrnce s naloženými rybami v octě a cibuli, a když je človíček vzal, tekla mu šťáva mezi prsty a padaly z toho hamťavé drobky, dělalo se mu mdlo před očima i za očima, jak to bylo dobrý. Pak tam stály kastroly s naloženým srnčím a visely pletence pražských buřtů od Macešky a stály tam bandasky se smetanou a konve s mlíkem. A pekl se chléb a koláče.

Kromě Oty Pavla se expozice v Pamětní síni věnuje i jiným tématům: historické funkci přívozů, rozvoji turistického ruchu na Křivoklátsku, židovství, koncentračním táborům a také vysavačům, s nimiž tatínek Oty Pavla obchodoval. Jeden z prvních vysavačů na našem území tu malí návštěvníci mohou prozkoumat do nejmenších detailů, vystavené jsou i rybářské trofeje a rodinné fotografie.
 

Legenda mezi výletními restauracemi: U Rozvědčíka

Na druhou stranu řeky vás nepřeveze Karel Prošek, ale některý z převozníků, který má právě službu; rozpis a aktuální informace najdete na webu Pamětní síně. Pamatujte jen na to, že od listopadu do konce března Pamětní síň a přívoz v Luhu zimuje a budete se muset vrátit zpět do Roztok.

Pokud ale budete pokračovat dál, za přívozem přejdete pole a po silnici záhy dojdete k hospodě U Rozvědčíka. Tu si v roce 1934 otevřel Jaroslav Franěk, rodák z blízkých Nezabudic, který byl za první světové války rozvědčíkem. Nejlépe nám to ale opět vysvětlí sám Ota Pavel v knížce Jak jsem potkal ryby: …Na ryby jsem šel na Skřivaňský potok. Sem jsme jezdili už v době, kdy jsem se vozil v bílém kočárku a přitom cucal dudlík. Na tom krásném potoce se kdysi usídlil bezvadný chlap, Jarda Franěk se svou ženou. Býval rozvědčíkem v Indočíně, v Annamu. A když se vrátil, tak tu na rozcestí šedivých silnic pod Nezabudicemi postavil dřevěný stánek s pivem, rumem a žlutou limonádou a nazval jej Annamo. Natřel ho nahnědo a o kus dál na potoce postavil zděnou restauraci U Rozvědčíka. Celý život zůstal srdcem rozvědčíkem, až mu Němci to srdce zabili za války ve věznici Plötzensee.

Franěk totiž po německé okupaci pomáhal odbojářům a ukrýval zbraně a munici. Nakonec ho dopadlo gestapo a 1. července 1943 ho popravili v berlínské věznici.
 

Letní byt v hospodě U Rozvědčíka

Z hospody U Rozvědčíka se stalo oblíbené místo pěších výletníků, cyklistů i vodáků, z nichž mnozí jistě netuší, proč se jmenuje právě takhle. Pro nás je ale důležitá ještě z jiného důvodu: tady sem rodiče Oty Pavla začali jezdit na letní byt, než se po dvou letech přestěhovali do převoznického domku.

Ota Pavel to svým čtenářům vysvětluje následovně: Kdysi tatínek hledal ten kraj po čuchu. Ve třicátých letech minul s naším osobním šoférem Tondou Valentou hrad Křivoklát a stoupal strašnými serpentinami dále na západ podél řeky Berounky, ve které tenkrát plavaly štiky jak krokodýlové a na mělčinách se v řasách převalovali tloušti a parmy jak polena. Tatínek všechno pozoroval a mířil dál až k zájezdní hospůdce U Rozvědčíka a tam jsme na dvě sezóny zůstali. Ale nebylo to ono. Přestože paní Fraňková byla krásná a příjemná žena a uměla báječný guláš a dršťkovou, v sobotu a v neděli tam byl kravál. Přijely spousty trempířů, čundráků, vandráků a kovbojíčků a z tiché hospůdky udělali peklo hodné Západu. Zpočátku posílala maminka tatínka za trempíři, aby je uprosil, ať tolik nehlučí, ale po několika pokusech se vzdala. Brzy totiž v znějících písních o tom, že život je pes a že nejkrásnější je žít na řece Youkonu bez ženy, vynikal tatínkův krásný hlas a k nám ubohým dětem zvlášť pronikal ryk nástrojů, které tatínek jedině ovládal, což bylo koště a pokličky půjčené od paní Fraňkové. Ráno ho maminka našla sedět u studny podnapilého; hrál na hřeben sentimentální písničky o svém černém Kladnu.
 

Zlatí úhoři, Smrt krásných srnců a Karel Kachyňa

Podél Berounky se ale dá putovat dál: když budete pokračovat ještě pár kilometrů, dojdete kolem Čertovy skály do míst, odkud na druhém břehu řeky uvidíte Kouřimeckou Rybárnu. Před domem stojí mohutný, čtyři sta let starý památný dub: legenda tvrdí, že roste nad hrobem švédského generála z třicetileté války. Tam jezdíval Ota Pavel v dospělosti, a také sídlil filmový štáb režiséra Karla Kachyni v době, když natáčel dva filmy, inspirované povídkami Oty Pavla. V roce 1979 to byl film Zlatí úhoři, v roce 1986 Smrt krásných srnců.

Karel Kachyňa na zfilmování vzpomínkové knihy Oty Pavla Smrt krásných srnců pomýšlel dlouho: „Je to knížka mého srdce a ta ústřední povídka, podle níž je nazvaný celý soubor, je jedna z nejhezčích, nejlaskavějších, ale také nejkrutějších, které znám.“ Nedílnou součástí úspěchu obou filmů byla místa, kde se natáčelo, ale i herecké obsazení. Roli převozníka Proška si v obou filmech zahrál Rudolf Hrušínský, fanfarónského tatínka Lea si mnozí vybavují v podání Vladimíra Menšíka či Karla Heřmánka, rolí starostlivé maminky se ujaly Slávka Hozová a Marta Vančurová.
 

Barrandův památník ve Skryjích, hrad Týřov a fialový poustevník

Pokud půjdete dál po červené značce podél řeky, na druhém břehu uvidíte Týřovické skály a kousek za nimi zříceninu hradu Týřov. Berounka ale je v tomhle úseku na mosty skoupá, a tak – pokud se vám nechce brodit – musíte dojít až do Skryjí. Za mostem narazíte na naučnou stezku Po stopách trilobita (jednoho obřího a kamenného na ní skutečně potkáte), a ta vás dovede až k Památníku Joachima Barranda. Skryje jsou totiž celosvětově proslulé jako jedno z nejbohatších nalezišť zkamenělin trilobitů, jejich výzkumu Barrande zasvětil téměř celý svůj život.

Když se pak vrátíte k řece, žlutě značená stezka vás dovede k Týřovu. Zdá se vám, že od kraje Oty Pavla jsme už hodně daleko? Je to skutečně jen zdání: právě na soutoku Berounky a Úpořského potoka míval svou boudu „fialový poustevník“ Václav Matoušek (1883–1948), osaměle žijící malíř, obklopený jen houfem koček. Měl se stát jedním z hrdinů filmu Poslední ráj o převoznících, rybářích a lesnících z Křivoklátska, pro který Ota Pavel sbíral materiál od podzimu 1970. Natočit jej už ale nestihl, ze všech plánů zbyla jen povídka Fialový poustevník.