, což je okamžik, kdy Slunce při svém zdánlivém ročním pohybu protíná světový rovník – přechází z jižní polokoule na severní!
nebo podzimním bodem. Dříve nastávala rovnodennost často i 21. března, ale v 21. století jsme ji měli naposledy v roce 2011. Znovu bude toto datum aktuální až od roku 2102. Od tohoto dne se noc zkracuje a den prodlužuje, což trvá až do
Oslava jarní rovnodennosti se považovala za
jeden ze čtyř hlavních svátků v roce a provázel ji několikadenní cyklus svátečních obřadů. Jednalo se významný mezník v životě, kdy
končila nadvláda zimy a bylo třeba se s ní důstojně rozloučit, aby mohl přijít nový život, obnovil se jeho koloběh, bylo místo pro vše nové a začínající.
Lidé žili v sepětí s přírodou a samozřejmě velice
dobře znali její zákonitosti. V době jarní rovnodennosti probíhaly
různé slavnosti; slavil se
návrat života na Zemi.
Jedním z hlavních obřadů bylo
vynášení stařenky Zimy (Smrtky, Morany, Mareny), jejíž figurína byla společně se vším starým a nepotřebným spálena, popřípadě hozena do vody či zakopána do země. S
poděkováním a vděčností za vše, co přinesla, proběhlo symbolické rozloučení, které uvolnilo místo pro tzv. přinášení
nového léta do vsi. Za tímto poetickým a zřetelně výmluvným názvem se skrývá další snad již zapomenutý obřad. Hned po propuštění Zimy přinášela děvčata naopak zpět do vsi
pentlemi ozdobené rašící ratolesti, často kombinované s malou panenkou představující
bohyni jara Vesnu. Celý průvod procházel vesnicí za zpěvu, tance, s radostí nad znovuzrozením.
Podobně důležitým a cenným rituálem byla
ochrana klíčících semen v zemi, která zajišťovala budoucí úrodu, stejně tak jako vzpomínka na zemřelé, kteří byli vnímáni jako ochránci budoucí úrody. Nechyběla ani
obřadní jarní očista, při níž se lidé šlehali zelenými ratolestmi a polévali pramenitou živou vodou. Oblíbenou činností bylo také
barvení vyfouknutých vajíček a jejich
pomalování magickými symboly. Pak se vejce protahovala ceremoniálním ohněm a nakonec se doma
zavěsila nad postele (a také ve stájích) jako talismany plodnosti.
Lidé v čase
rovnodennosti a
slunovratů přicházeli na zvláštní
kultovní místa, aby se obraceli ke svým bohům. Některé z těchto míst můžete navštívit i dnes.
Tipy na výlet k místům dávných pohanských rituálů
Jedním z takových míst je
Libušino jezírko u Kouřimi. V
jeho okolí byly archeologicky prokázány jámy, v nichž patrně hořely
obětní ohně k poctě božstva pramene. Není také vyloučeno, že se
z hladiny věštilo, jak to měli ve zvyku
Polabští Slované. Také spojení Libuše s jezírkem by mohlo znamenat propojení úcty ke kněžně a věštkyni, která je na několika místech Čech
svázána s vyloženě vodním kultem. Jméno
Libuše nebylo mezi starými Slovany ani tak vlastní jméno ženy, jako spíše označení pro
funkci kněžky, věštkyně svého kmene.
Dnes je jezírko často bez vody, jen při dlouhodobých deštích a jarním tání lze tuto přírodní památku vidět v celé své kráse.
Kounovské kamenné řady, kterým se říká
nejzáhadnější místo Česka, tvoří až stovky metrů dlouhé řady balvanů na vrchu Rovina u obce Kounov (mezi Rakovníkem a Podbořany), o kterých se už sedm desetiletí vedou spory. Byly
pravěkým chrámem k uctívání slunce, pohanským
kalendářem, anebo se jedná o prostý, přesto unikátní systém polních mezí, který svou podobou nemá obdoby? Přes úsilí několika generací badatelů odolává záhada kounovských kamenných řad rozluštění.
U vesnice
Klobuky nedaleko Slaného stojí na poli
tři a půl metru vysoký červenohnědý pískovec, přezdívaný
Kamenný pastýř, štíhlý, osamělý a v rovinaté krajině velmi nápadný. Jedná se o
největší český menhir, němý svědek dávné minulosti, o níž se jen dohadujeme.
Zajímavým úkazem jsou
Pohanské kameny ve Frýdlantské pahorkatině, v katastru
obce Višňová na dnešní česko-polské hranici. Jedná se o skupinu mohutných balvanů z rumburské žuly opředenou četnými
pověstmi a je velmi pravděpodobné, že v minulosti sloužily jako
kultovní místo. Na nejvyšším ze zdejších kamenů se totiž nacházejí
"obětní mísy", velké mísovité až kotlovité prohlubně.
Památný
Králův stůl u
Uherského hradiště je opředen mnohými pověstmi, zvláště navazujícími na velkomoravskou minulost středního
Pomoraví. Některými badateli byl považován za
megalitický dolmen, který měl sloužit jako vizír na
stanovení dnů rovnodennosti a slunovratů.
V
Rychlebských horách, nedaleko obce Vidnava, najdete
Venušiny misky – žulové
skalní prohlubně, připomínající obří mísy. Největší ze skalních mís má téměř dokonalý kruhový půdorys o průměru 1,5 m s hloubkou přes 1 m a
pojme asi 65 litrů vody. Venušiny misky
mají údajně kouzelnou moc – žena, která si údajně do jedné ze skalních mís sedne, se do roka vdá a otěhotní.
Světový den vrabců
Vrabec domácí byl dříve běžný a všudypřítomný zpěvný pták. V dnešní době je
v mnoha zemích Evropy mizejícím druhem. Právě kvůli úbytku vrabců byl organizací Nature Forever Society
20. březen roku 2010 vyhlášen jako
Světový den vrabců – World Sparrow Day.
Vrabec domácí je větší a žije převážně v blízkosti našich lidských obydlí. Samice tohoto vrabce je světle hnědá a samec je zbarvený výrazněji, má tmavě hnědá křídla, šedý vršek hlavy, bílou líc a černou náprsenku. Hnízdí v dutinách na budovách a někdy i ve volných hnízdech v korunách stromů.
Vrabec polní žije v zemědělské krajině, tedy v sadech a zahradách. Samec i samice jsou u tohoto vrabce zbarveni stejně. Oba mají kaštanově hnědý vrch hlavy a bílou líc s černou skvrnou. Hnízdí v dutinách stromů a v ptačích budkách. Živí se hlavně hmyzem a semeny plevelů.