Libušino jezírko bývalo kultovním vodním prostorem Kouřimského hradiště. Nachází se v úžlabině mezi středním a vnitřním valem, západně od střední brány. Pro kultovní důvody svědčí jinak zcela nesmyslný příkop, který pohanští Slované hloubili kolem svých svatyní nebo obětišť.
Pouhá prohlubeň v zemi, obklopená několika starými stromy, v níž lze spatřit
vodu pouze po dlouhotrvajících deštích, nebo v době tání – to je dnešní vzhled Libušina jezírka, nacházejícího se přímo v srdci
zaniklého slovanského hradiště.
Jezírko, jehož dnešní název "
Libušino" či "Libuše" se poprvé připomíná již roku 1592, je přírodní geologický útvar, napájený kdysi
vodou z puklinového pramene a dešti. Kromě své funkce přirozeného vodního rezervoáru mělo i mimořádný kultovní význam.
V blízkém okolí byly během archeologických průzkumů, prováděných v padesátých a šedesátých letech dr. Milošem Šollem, nalezeny ty
nejpozoruhodnější artefakty, které pomohly historikům precizovat obraz slovanské
Kouřimi jako obdivuhodně
mocného a bohatého sídla. Nálezy z knížecího pohřebiště, jihovýchodně od jezírka, dokládají zejména
drahé soubory šperků a oděvních doplňků.
Dnes je jezírko často bez vody, jen při dlouhodobých deštích a jarním tání lze tuto přírodní památku vidět v celé své kráse. Původně byla prohlubeň napájena puklinovým pramenem a dešti. Symbolické
oddělení posvátného místa od světského je doloženo i u Keltů a jiných starších kultur. V okolí jezírka byly archeologicky prokázány
jámy, v nichž patrně hořely obětní ohně k poctě božstva pramene. Není také vyloučeno, jak předpokládá archeolog Z. Váňa, že se
z hladiny jezírka věštilo, jak to měli ve zvyku Polabští Slované. Také spojení Libuše s jezírkem by mohlo znamenat propojení úcty ke kněžně a věštkyni, která je na několika místech Čech
svázána s vyloženě vodním kultem. Jméno Libuše nebylo mezi starými Slovany ani tak vlastní jméno ženy, jako spíše označení pro funkci kněžky, věštkyně svého kmene.