Jmelí bílé fascinovalo už naše dávné předky – jeho
magické schopnosti uctívali staří, Slované, Keltové i Germáni. Dokonce i Římané měli jmelí ve velké úctě. Všichni se podivovali nad tím, že se
zelené větvičky objevují na větvích jehličnatých i listnatých stromů
během zimy, a dokonce v tomto nehostinném období nesou
plody. Záhy se také přišlo na to, že listy jmelí mají léčivé účinky. Dodnes se rostlina využívá pro přípravu léčiv proti ateroskleróze. Obsahuje totiž
látky snižující krevní tlak a podporující rozšiřování cév. Keltové s ním však léčili i
neplodnost – věřilo se, že početí dítěte napomůže už jen pouhá přítomnost jmelí v domě. Z toho pravděpodobně vznikl dnešní
zvyk líbání pod jmelím. Ve starověku měli lidé ke jmelí takovou úctu, že jeho
sběr probíhal pouze zlatým srpem. Proto se ostatně dnes jmelí zlatí. Rituální odřezávání se odehrávalo v rámci novoročních oslav.
Dávní obyvatelé Evropy si jmelí
zavěšovali do svých příbytků, protože se mělo za to, že jmelí
zahání zlé duchy a nedovolí čarodějnicím vstup do domu. Chránilo také před uřknutím a chorobami. Obecně se mělo za to, že keřík „padá z nebe“. O jeho rozšíření se však starají bobuložraví pěvci, nejvíce
drozd, pěnice a brkoslav. S příchodem křesťanství bylo třeba starý
zvyk začlenit do nového náboženství. A tak podle výkladu kněží prý bývalo jmelí za dávných dob celým stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolíbku pro Ježíška. Pak po třiatřiceti letech jej Římané porazili, aby z něj pro Krista zhotovili kříž. Strom pak takovou pohanou seschnul a proměnil se v drobnou keřovitou rostlinu, která
chce lidi zahrnovat dobrem – stačí pod ním projít. Stejně jako jsou věřící částečně živi z Kristova těla, i jmelí žije zčásti z jiných stromů.
Roste na jehličnanech i listnáčích
Z botanického hlediska je jmelí
pozoruhodnou rostlinou. Jde o poloparazitickou bylinu z čeledi santálovitých, která se uchycuje na kmenech stromů, kde vytváří kulovité keříky dosahující velikosti až jednoho metru. Z hostujícího stromu si jmelí
odebírá vodu a minerální látky, zatímco
fotosyntézu si zajišťuje samo. Zajímavé je, že vlastnosti keříku se liší podle druhu hostujícího stromu – například jmelí rostoucí na topolu je velmi jedovaté a jmelí rostoucí na
jehličnanu se neujme na
listnatém stromu. Na každém stromě, na kterém cizopasí,
vypadá jinak a má i jiné vlastnosti. Z
lípy bývá placaté, s drobnými listy, zato na
topolu tvoří objemné koule. Dobře se mu také daří na borovicíchi ovocných stromech, jako jsou jabloně a meruňky. Ovšem jedno pravidlo platí pro všechny:
semena jsou prudce jedovatá. Pouze jmelí z topolu je však jedovaté úplně celé a ve farmacii se nepoužívá. Mimochodem nejvíce účinných látek má jmelí sbírané v listopadu, prosinci a březnu.
Zajímavé také je, že jmelí lze ze stromů sbírat jen tehdy, pokud teplota
neklesne pod minus čtyři stupně. Zmrzlé jmelí je totiž velmi křehké a
při dopadu na zem se rozbije na malé kousíčky. Změní vlivem mrazu také barvu, začne být tmavě zelené až černé. Nejdéle vám jmelí vydrží zavěšené anebo
ve váze bez vody.
Za Kelty a Slovany na oppida a hradiště aneb jak se slavil Slunovrat před 2000 lety
Láká vás výprava na prastará místa, kde se nacházela
keltská oppida a hradiště dávných obyvatel našeho území? Určitě byste v jejich příbytcích a svatyních našli v tuto dobu magické jmelí, neboť naši dávní předci slavili
svátky Slunovratu v podobném duchu. Římské, keltské, germánské i slovanské svátky svátky byly spojeny s opětovným zrozením světla. Většinou se slavily
okolo 21. prosince, v době, kdy se Slunce na své dráze dostává do svého nejjižnějšího bodu. Lidé si zdobili příbytky, stodoly a stáje
jmelím, břečťanem a cesmínou (rostlinami, které zůstávají zelené i v zimě). Věřilo se, že když takto ozdobený dům spatří dobrý duch, využije jej jako útočiště před mrazy. Pojďme se podívat do příbytku každé rodiny či komunity určité kultury.
Slované a zrození Dažboga
Slované velebili slunečního boha Dažboga, který se o zimním slunovratu rodí jako dítě, během jara dospívá, o letním slunovratu nabude vrcholné síly a začíná postupně stárnout, okolo Dušiček umírá a odchází do podsvětí, aby se zase narodil jako dítě.
Ze jmelí si dělali košťata, která přezdívali „metly duchů“ a odháněli jím nemoci i uřknutí, zloděje i zlé duchy a dokonce jím odvraceli i požáry. Další
snítku si zavěsili nad vchodové dveře, aby se jim zlé čáry a duchové vyhnuli. Důležitým prvkem byl také oheň – zapaloval se při západu Slunce a musel hořet celou noc. Po zapálení svátečního ohně začala večeře. Během slavnostního přípitku k ní byly pozvány i
duše zemřelých předků. Jedla se
nemasitá jídla, nesměly chybět jablka (symbolizující zdraví), ořechy (symbol hojnosti) a česnek (s ochrannými účinky). První sluneční paprsky následujícího dne a kokrhání kohouta oznamovalo
znovuzrození Dažboga.
Prvním rituálním pokrmem toho dne byla placka, symbolizující
plenku nově narozeného boha.
K obědu se peklo prase a jeho kosti byly obdařeny kouzelnou mocí – když se jimi chlapec dotkl své vyvolené, děvče nemohlo odolat. Zavzpomínat na slovanské předky a jejich zvyky můžete
návštěvou některého ze slovanských hradišť, vypravit se můžete třeba na
Češovské valy, do pražských
Butovic či
Šárky,
Tetín, ke
Kouřimi, do
Branišovic u Římova nebo do areálu v
Mikulčicích. Bájný slovanský
Wogatisburg měl být na vrcholu Rubín, megaměsto
Veligrad zas má stát na vrchu
Náklo.
Germáni a stromek k uctění Wotana
Germáni uctívali Wotana (jméno pro Odina na našem území), boha Slunce. Aby jej uctili, nosili do domu větvičky nebo
stromky a na jejich vrcholy připevňovali hroty kopí, které symbolizovaly oštěp Gungnir (Odinův magický oštěp). Na stromek či větev, která představovala Yggdrasil (strom, který prorůstá všemi devíti světy), se pak věšely
různé obětiny pro bohy. Oblíbenou kratochvílí bylo
zapálení kola z větví, které se pak pouštělo dolů z kopce. Okna germánských příbytků byla v den Slunovratu otevřená, lidé tak zvali duchy svých předků domů, do tepla. Germáni připravovali různá jídla, jako jsou
koláče, ořechy a další. Nejdřív se nabídl pokrm mrtvým, a až poté směli hodovat živí. K pití nemohla chybět medovina. Mezi germánské kmeny, které pronikly na území našeho státu, patří
Markomané. Pravé
markomanské obydlí si prohlédnete na
naučné stezce Dobřichov. Ta vás zavede na
archeologickou lokalitu Pičhora, které bývalo rituálním místem. Jsou zde pochováni členové Marobudovy družiny.
Keltové a kanec pro štěstí
Také
Keltové oslavovali v den zimního slunovratu znovuzrození světla. Byl to den, kdy se narodil (znovuzrodil), sluneční bůh Belen, syn Bohyně a rohatého boha Cernunna.
Kněží se v tento den vydávali do lesa a jeden z nich, oblečen do bílého roucha,
usekl svazek jmelí zlatým srpem. Další účastníci tohoto rituálu jmelí dole
chytali do bílého plátna, aby se nedotklo země. Nosili
dary matce přírodě a nechávali je
pod stromy. Za posvátné zvíře měli
kance – kdo ho zahlédl, toho čekalo štěstí, zdraví a bohatství.
V čase zimního slunovratu se jedly pokrmy žluté barvy – různé placky, kaše, popř. když byla vejce.
Obřadním jídlem byla ryba, kterou musel o zimním slunovratu ulovit muž. Aby byla v nastávajícím roce dobrá úroda, zdobilo se velké
poleno chvojím a pentlemi, následně se poprášilo moukou a polilo pivem, pálenkou nebo svěcenou vodou. Mělo pak v krbu hořet 12 nocí (tedy do dnešních Třech králů) a jeho popel se pak rozházel na pole pro dobrou úrodu. Za duchy keltských předků se vydejte na
oppidum do Třísova, kde sídlil kmen Bójů. Své město pojmenovali Magdunum a jeho ulice byly dlážděné. Známým keltským sídlištěm je také
Zbraslav, hradiště stávalo též pod
Blaníkem nebo u
Stradonic. Kultovním místem keltů býval
Obří hrad.
Římské Saturnálie a legionáři na Pálavě
Na území
Římské říše se slavily
Saturnálie, a to šestnáct dní před lednovými Kalendami (cca od 17. prosince). Saturnův svátek spadal do kalendáře jako "dies festus", tedy čistě nepracovní svátek věnovaný božstvu. Postupně se k oslavám přidávala další božstva – bohyně Ops (Saturnova manželka 19.12.) a Dies Iuvenalis (21.12.). Oslavoval se zlatý věk saturnovy vlády, kde neplatil společenský řád, všude byl všeho dostatek,
všichni byli svobodní a zároveň sobě rovni, byl to čas
nespoutaného veselí a radovánek všeho druhu. V tuto dobu se odkládalo veškeré nepřátelství (alespoň formálně) nevraživost a trestání, lidé se navzájem
navštěvují a dávají si dárky, veselí se spolu a císařové se baví spolu s nimi. Bylo dovoleno hrát na veřejnosti hazardní hry. Ve velkém se obětovala
selata, otroci i páni jedli společně z jednoho stolu a otroci mohli ležet na lehátkách a hovořit s pány.
Lidé si
předávali navzájem hořící svíce (symbol světla, naděje a radosti). Ve velmi dávných dobách docházelo k rozvěšování lidských lebek (kdysi se pořádali o Saturnáliích lidské oběti), poté je Římané nahradili maskami, následně masky malými soškami z pálené hlíny a v poslední fázi za
kulaté ozdoby. Jak asi trávili Saturnálie římští legionáři na jižní Moravě? Hlavní posádku měli Římané na
Hradisku u Pasohlávek nedaleko
Novomlýnských nádrží.
Římská vojenská základna se rozkládala zhruba na třicetihektarové ploše a je doposud jedinou lokalitou na českém území s pozůstatky zděných
antických staveb. Pobyt římských vojáků připomíná mimo jiné
naučná stezka Brána do římské říše. Podobných táborů měli Římané v dnešním Česku víc, v létě 2001 archeologové objevili
pozůstatky římského vojenského tábora v Olomouci.