Český folklorní rok – zvyky a tradice

Masopust

Jedná se o třídenní svátek, jímž začíná čtyřicetidenní půst končící o Velikonocích. Přípravě na masopust předcházel takzvaný „tučný čtvrtek“ – tučný proto, že se měl člověk před půstem co nejvíce najíst a napít. Vyvrcholením tohoto svátku je masopustní úterý, kdy se konají průvody maškar a divadelní představení. Lidé věřili, že když se převléknou za zvířata či fantaskní bytosti, převezmou jejich sílu, jedinečné vlastnosti a schopnosti. Při obchůzce se tancuje a maškary provádí všelijaké žertíky.

Masopustní obchůzky jsou populární do dnešní doby. V každém regionu ovšem probíhají jinak. Může se jednat o masky moderní či tradiční, někde rituální obchůzky nemění svůj řád již stovky let. Takové podoba obchůzek, známá především z Hlinecka, se dostala dokonce dostala na Seznam UNESCO. Za nejtradičnější masky (převlékat se mohli pouze muži) se považuje medvědář s medvědem, ras, kobylka (klibna, brůna), žid, slaměný, prase, kominík, smrt, cikánka, babka s nůší, šašek, ženich a nevěsta, svobodná matka, Laufer (někde zvaný Masopust či Bakchus – mluvčí celého průvodu), hejtman, caperda (střapatá maska s cepem), hudebníci, dělostřelci, husaři, Turek, moučka, strakatý (strakáč), různá povolání (dráteník, lékař, soudce, policajt, hejtman, preclíkář...), mouřenín, vodník, kohout, čáp, koza... a mnoho dalších.

K masopustu patří také zabijačky a hodování, např. smažené koblížky, jitrnice, maso, škvarková pomazánka, uzená polévka s kroupami a koláče. Na konec masopustu se obřadně "pohřbívá basa", která je symbolem tanečních zábav a veselí.
 

Popeleční středa

Popeleční středa je jedním ze dvou dnů nejpřísnějšího půstu v roce. Mimo dnešního dne (kdy postní období začíná) připadá nejtvrdší půst na Velký pátek, kterým naopak postní období končí a přichází Velikonoce.

Na Popeleční středu uděluje kněz věřícím popelec – znamení kříže na čelo, které je zhotoveno z popela ze spálených kočiček posvěcených na Květnou neděli předešlého roku.

 

Pašijový týden

Poslední týden čtyřicetidenního půstu se nazývá pašijový týden na památku Kristova utrpení. V tomto týdnu mládež chodívá s řehtačkami a hrkačkami, které svým zvukem nahrazují zvonění zvonů, jež podle víry odletěly do Říma, a proto nezvoní. 
 

Škaredá středa

Středa před Božím hodem velikonočním. Říkalo se jí škaredá, černá nebo sazometná, protože se vymetaly komíny. Ten, kdo se v tento den škaredí a mračí, se bude mračit po všechny středy v roce. 
 

Zelený čtvrtek

Název "zelený" vznikl zkomolením původního německého názvu Greinendonnerstag, tedy „lkavý čtvrtek“, na Grünner Donnerstag, Zelený čtvrtek. Na Zelený čtvrtek je zvykem jíst špenát či pokrmy vylepšené kopřivami. A „zelené“ tradice využívají i některé pivovary, které každoročně připravují zelené pivo.

Vlastní předvečer Zeleného čtvrtku je připomínkou poslední večeře Páně. Ta se skutečně odehrála ve čtvrtek, který byl 14. nisanu, tedy v den, kdy Židé slavili pesach. V kostele zaznívají naposledy zvony „odlétající do Říma“. Pak umlknou až do Bílé soboty. Mnohde existovala pověra, že když naposledy zvoní na Zelený čtvrtek zvon, má člověk cinkat penězi, aby se ho držely. Pečou se jidáše – zvláštně tvarované obřadní pečivo z kynutého těsta. 
 

Velký pátek

Tento den se nesmí jíst maso. S Velkým pátkem je také spojená víra v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí. Podle lidových tradic se na Velký pátek otevírala země, aby na krátkou dobu odhalila ukryté poklady. Proto se v tento den nesmělo hýbat zemí, neprováděly se žádné práce na poli. Večer bylo v lesích, u zřícenin hradů a na dalších opuštěných místech vidět hledače pokladů.

Obvykle se na Velký pátek také hrají divadelní představení – pašijové hry. Tento den je v křesťanství považován za den Kristova ukřižování.
 

Bílá sobota

Bílá sobota je posledním dnem čtyřicetidenního půstu. Před vchodem do kostela se světil oheň – této tradici se říkalo „pálení Jidáše“. Do dnešního dne se uchoval zvyk nosit do kostela svíce, které se posvěcují připálením od posvěceného velikonočního paškálu.

Už večer se opět rozeznívají v kostelích zvony a přicházejí oslavy Velikonoční vigilie, což je noc ze soboty na neděli, kdy vstal Ježíš z hrobu.

 

Boží hod velikonoční

Velikonoční neděle. Tradičně se peče velikonoční pečivo – beránek. Ten se dříve společně s mazancem, vejci, chlebem nebo vínem nosil do kostela, kde jej kněz posvětil. V křesťanské tradici je Velikonoční neděle největší slavností církevního roku, při níž se slaví Kristovo vzkříšení a vítězství nad smrtí. Velikonoce jsou pohyblivým svátkem, který se slaví první neděli po prvním úplňku po 21. březnu. 

V tento den se pletou tradiční pomlázky z vrbového proutí, což je doména mužů. Ženy potom chystají krásně barevná velikonoční vajíčka jako výsluhu pro koledníky. Na Boží hod velikonoční se při mši světily tradiční velikonoční pokrmy, které hospodyně připravili. Zpravidla již na Bílou sobotu upekly tradiční velikonoční pečivo – beránka a mazanec. Dále se do košíku přidával chléb, vajíčka nebo víno. Vše se odneslo do kostela, kde pokrm farář posvětil. Hospodáři odnášeli část posvěcených pokrmů hospodářským zvířatům, na pole a louky a také kousek vhodili do studny. Nedělí definitivně končilo předvelikonoční postní období. Všichni se mohli dosyta najíst i do té doby zapovězených pokrmů, jakými bylo maso, mléčné výrobky nebo slavnostní sladké pečivo.

Pondělí velikonoční

Velikonoční pondělí je dnem uvolnění a veselí, oslavou nového života. Jedná se o svátek, který souvisí jak s křesťanskou tradicí zmrtvýchvstání Krista, tak i s pohanskými tradicemi přechodu zimy v jaro. Chlapci chodí šlehat dívky s pomlázkou (spletené pruty zdobené pentlemi, které přenášejí životadárné mízy stromů do těla člověka), aby byly po celý následující rok zdravé a veselé. Mrskání pomlázkou je českou a slovenskou raritou, kterou jinde ve světě nenajdete. Bylo také zvykem, že děvčata vázala chlapcům na pomlázku pentličky a podle barev pentliček mohli chlapci poznat, jaké city k nim dívky chovají. Červená znamenala lásku, modrá naději, žlutá odmítnutí, zelená sympatie. To je podobné jako u darovaných vajíček.

Za odměnu dostávají chlapci od děvčat malovaná vajíčka (kraslice). V některých regionech bylo zvykem, že dívky polévaly chlapce vodou, aby byli svěží, nebo v úterý chodila na oplátku s pomlázkou děvčata. Malovaná vejce připravují ženy a děvčata, a to už od Bílé soboty. Vejce jsou symbolem nového života a zrození a proto jsou na Velikonoční pondělí tím hlavním darem. Mezi obvyklé dekory vajec patří hlavně jarní květinové či zvířecí motivy. K tvorbě motivů se dříve používal hlavně vosk, sláma nebo se vejce vyškrabávala. V některých regionech chlapci šlehali děvčata hned ráno, když šla do kostela, někde zase docházelo k odvetné koledě a děvčata chodila koledovat v úterý.
 

Apríl – 1. duben

Tento den je spojen s různými vtípky a žertíky, na které se každý snaží nachytat své příbuzné a známé. Nejedná se o typicky českou tradici, ale vzhledem k velkému smyslu pro humor se tato tradice v Česku velmi ujala. Drobné zlomyslnosti a žertíky si u nás lidé na 1. dubna provádějí od 17. století.

V novinách se mohou objevit takzvané kachny, v poště lze objevit klamné informace. Svátek vznikl jako reakce na změnu ročního období; přechod ze smutné zimy na veselejší jaro. Apríl přišel do Česka ze zahraničí a rychle zdomácněl. První písemná zmínka o vyvádění aprílem v českých zemích se datuje rokem 1690 a pochází z pera Bartoloměje Chrystelli z Prahy. Tradiční aprílové žertování mělo tehdy základ v tom, že se lidé posílali pro něco nesmyslného, například pro zaječí peří, kohoutovo vejce nebo muší sádlo. Na konci 18. století jsou v české literatuře zprávy o aprílovém vtipkování už poměrně časté – a opět tradiční posílání pro nesmysl, například pro vtipné semínko. Ten, kdo se nechal jakkoli nachytat, si vysloužil titul "aprílový blázen" a byl celý den terčem posměchu. Je však i další vysvětlení: apríl bývá spojován i s pohanským bůžkem smíchu, který prý svátek slavil v dubnu. A pravověrní křesťané tento den vzpomínají oběšení Jidáše – svržení ďábla do pekla.
 

Pálení čarodějnic a filipojakubská noc

Od středověku se věřilo, že existují dny, kdy mají zlé síly větší moc než jindy. To platilo například o filipojakubské noci z 30. dubna na 1. května, kdy se na obranu proti čarodějnicím na vyvýšených místech pálily ohně. Postupem času se ujala tradice „pálení čarodějnic“, která se dodržuje dodnes.

Filipojakubská noc je opředena řadou rituálů a symboliky už od pohanských dob. Její kořeny sahají do keltského svátku Beltain, který se slaví mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem.
 

1. máj – lásky čas

Na prvního května musí dívky dostat políbení pod rozkvetlou třešní, aby neuschly a zůstaly stále krásné. Pražští milenci směřují v tento den na vrch Petřín, aby položili květinu k pomníku Karla Hynka Máchy (1810–1836), českého romantického básníka, který je autorem básně Máj. Tato báseň vypráví o tragické lásce mezi dvěma mladými lidmi a je součástí české klasické literatury. První květen se také slaví jako mezinárodní svátek práce. 

Máje, nebo také májky, jsou silné, rovné a vysoké stromy, které muži staví na návsích i náměstích. Užívané jsou často smrky, borovice, jedle i břízy. Někde se druhy stromů kombinují – kmen je z jednoho stromu a vršek z jiného. Důležité je, aby byla májka zelená (symbol vitality). Kmen je vždy hladký, rovný a vršek je zdoben barevnými stuhami (důležitá je červená barva jako symbol krve a života). V minulosti bylo zdobení májek ryze ženskou záležitostí. Májka na vsi stojí někdy i po celé léto, někdy do druhého dne, kdy je slavnostně pokácena. V minulosti se májka hlídala, aby ji někdo neukradl. Mládenci z vesnice se totiž vždy snažili ukrást májku ze sousední vsi, nebo alespoň ozdobu z ní. Pokud se mládencům podařilo ukrást celou májku, postavili ji vítězně do své vesnice s nadepsanou cedulkou, ze které vesnice pochází.
 

Letnice a Jízdy králů

Letnice připomínají dnes již zapomenuté lidové obyčeje – otvírání studánek a působivou obchůzku královniček. Čtyřicátý den po Velikonocích křesťané slaví Nanebevstoupení, která připomíná Ježíšův výstup ze země do nebe, padesátý den patří letnicím neboli Svatodušním svátkům.

Letnice provázely také královské slavnosti včetně Jízdy králů, zapsané na seznam Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva UNESCO. Slavnosti svobodných mužů spojené s voděním, honěním či stínáním krále se dřív odehrávaly na mnoha místech, dnes se zvyk udržuje už jen na Slovácku a na Hané. Minimálně dvousetletou tradici má ta nejznámější z nich, Jízda králů z Vlčnova, spojená s lidovým jarmarkem a s možností prohlídky muzea a starých domů. Mezi další známé jízdy králů patří slovácká a hanácká Jízda králů.
 

Letní slunovrat a svatojánské oslavy – noc z 23. na 24. června

Kdo by rád znal svou budoucnost stran zdraví, lásky či vztahů, pro toho neexistuje lepší čas než letní slunovrat nebo svatojánské oslavy, vítající teplé úrodné období s delšími dny a kratšími nocemi. Je to dle legend magická chvilka, kdy se země otevírá a vydává své poklady, vyvěrá z ní také mocný proud energie. Zapalují se ohně jakožto pozemský symbol Slunce. Jední ze zvyků minulých bylo stavět velké vatry a skákat přes ně, když hořely.

Věřilo se také, že na svatého Jána mají léčivé bylinky největší moc a je dobré si je v tento čas natrhat. Národopisec Vincenc Jan Zíbrt sestavil pro časopis Český lid na začátku minulého století soupis svatojánských bylin. Složení bylin se místně odlišuje, ale základem vždy je, že se rostliny mají sbírat mlčky a na devíti různých místech. Devítka symbolizuje duchovní sílu, lidskost, soucit, poctivost, štědrost, vznešenost a velkorysost, má magický a rituální význam. Mezi svatojánské bylinky patří mimo jiné: třezalka, mateřídouška, heřmánek, máta, divizna, bazalka, černobýl, dobromysl, majoránka, devětsil, libeček, pelyněk, šípková růže, zvonek, jelení skok, mydlice, chrpa, bludníček, rozchodník a také kapradí.
 

Dožínky a dočesná

Podobně jako vinařské obce chystají koncem léta vinobraní a v chmelařských oblastech mají dočesné, jinde se slaví dožínky. Slavnostní zakončení žní a oslavy sklizně bývají symbolickým poděkováním za štědré dary poskytnuté přírodou a také skvělou příležitostí k zábavě. S kosením obilí se začínalo podle jeho dozrání, někde od svátku sv. Markéty (13. července), jinde až v srpnu. Známý je dožínkový věnec nebo poslední uvázaný snop obilí. Konají se průvody selské jízdy, tančení zábavy, zabijačky a posvícení. Na hostině nesměly chybět vdolky, buchty, koláče, dvojctihodné koláče, maso, dožínkové pivo a kořalka.

Dočesná, tedy slavnost konce sklizně chmele se nejvíce oslavují v žateckém a rakovnickém regionu. Tradičně se koná první týden v září. Vznikla původně jako oslava dočesání posledního chmelového štoku a v průběhu let doznávala mnoha proměn. Klíčovým znakem takovéto události je dočesný věnec, který je uvitý z chmele a obilí, zdobený květinami. Jednou z podob události je i dovezení takového věnce do chmelnice v slavnostním průvodu na ověnčeném voze.

Věnec býval zavěšený ve stodole i součástí svátečního stolu na Štědrý den, jako projev vděčnosti za jídlo a aby se v domě držela hojnost a plodnost. Pak se roztrhal, sláma se dala dobytku a zrní z klasů se uchovalo do jara, kdy se přidalo pro požehnání úrody do nového osiva. Jinde se zrní z věnce přidávalo do vánočního pečiva nebo dalo slepicím pro dobrá vajíčka po celý rok.
 

Vinobraní

Na podzim mají obilnáři dožínky, oslavu toho, že už je všechno obilí v pořádku pod střechou, chmelaři slaví obrání posledních šištiček chmele jako dočesnou a vinohradníci s vinaři slaví vinobraní. Oslavy vinobraní probíhají od konce srpna až do poloviny listopadu. Slaví se začátek a konec vrcholných prací ve vinohradu, což je začátek nebo konec sklizně hroznů. Probíhají lidové veselice se zpěvy a krojovanými průvody. Nechybí samozřejmě košty vín, jarmarky a posvícení.

Posledním lidovým zvykem je zarážání hory. Je znamením, že do vinohradu až do vinobraní nesmí vstoupit nikdo, kromě samotného vinaře, a to z prostého důvodu – ochrany dozrávajících hroznů. V každé obci má zarážení hory různé folklórní podoby a každoročně láká nespočet turistů.
 

Svatováclavské slavnosti – 28. září

Svatováclavské slavnosti mají různý ráz, od mší a poutí přes společné vyjížďky historických automobilů, až po rozverné slavnosti pro dospělé i pro děti. Konají se také jarmarky s regionálními produkty. Každý rok v Den české státnosti opouštějí ostatky svatého Václava katedrálu sv. Víta a spolu s tisíci poutníků se vydávají na cestu do staroboleslavské baziliky.
 

Dušičky – 1. až 2. listopad

Od roku 998 se svátky zesnulých připomínají 1. a 2. listopadu. V některých obcích se v tento den peklo zvláštní pečivo nazývané „dušičky“, určené pro žebráky a pocestné. Dnes se na památku zemřelých kladou na hroby květiny, věnce a zapálené svíčky. 

Dušičky mají kořeny v prastarých keltských rituálech. Začátkem listopadu oslavovali Keltové nový rok a zároveň věřili, že se tento den setkávají mrtví s živými. Oblékali masky pro obřadní tance a průvody, zapalovali obřadní ohně, které měly ukázat cestu bloudícím duším. Věřili, že duše mohly konat dobré skutky i se mstít za minulá příkoří.
 

Sv. Martin – 11. listopad

„Sv. Martin přijíždí na bílém koni"  – toto pořekadlo označuje svátek sv. Martina za den, kdy poprvé padá sníh. Tradičně se v tento den obědvala svatomartinská husa a peklo se svatomartinské pečivo. V posledních letech vzrůstá popularita obnovené tradice otevírání mladého „svatomartinského“ vína, francouzského Beaujolais Nouveau, po česku. 

Na mnoha místech republiky se konají tzv. Martinské vyjížďky, kdy představitel sv. Martina přijíždí do města na bílém koni, někdy i s celou družinou. Na Moravě bývá svatý Martin spojený s žehnáním nových vín. Typickou sladkou pochutinou je pečivo, tzv. Svatomartinské rohlíčky – sladké rohlíky, rohy či podkovy nebo buchty, plněné ořechovou směsí, mákem nebo povidly.
 

Kateřinské zábavy – 25. listopad

Všechny Kateřiny slaví svůj svátek 25. 11. Dříve to byl den ve znamení tanečních Kateřinských zábav. Panovalo na nich tzv. ženské právo, tudíž jim muži přezdívali ”babské plesy”. Ženy neměly  jen svou volenku, ale staraly se o celou organizaci, občerstvení i nájem hudby. Pak si samy vybíraly tanečníky, a to celý den a celou noc až do rána.

Svým tanečním partnerům dávaly zdobené pečivo nebo zdobený koláč, kterému se říkalo vrkoč. Základem vrkoče bylo těsto a na něm různě velká konstrukce z dřevěných špejlí s navěšeným sušeným ovocem a různými ozdobami.
 

Advent

Adventní doba (období čtyř neděl před vánočními svátky) je dobou postní a je spojena s přípravami na Vánoce. Název tohoto období pochází z latinského adventus a znamená „příchod“ – tedy narození Ježíše Krista. 

Barborky – 4. prosinec

Svátek svaté Barbory je spojen se zvykem řezání Barborčiných větviček neboli barborek. Podle lidové tradice bylo třeba s prvním slunečním paprskem uříznout větvičku z třešně staré nejméně deset let a odnést ji do domu, kde žila neprovdaná dívka. Pokud větvička o Štědrém dnu rozkvetla, znamenalo to, že si dívka v nadcházejícím roce najde ženicha.

I dnes jsou barborky typickou předvánoční výzdobou domovů. V Čechách děti o svatobarborské noci dávají do oken punčochu, do níž jim Barbora naděluje drobné pamlsky, ale také uhlí, kameny nebo brambory, pokud děti v právě končícím roce zlobily.  
 

Mikuláš – 6. prosinec

V předvečer tohoto svátku sestupuje sv. Mikuláš společně s andělem z nebe na zem, do průvodu se k nim připojuje ještě čert. Společně obcházejí děti – hodné chválí, zlobivé pak kárají a nabádají k lepšímu chování. Děti musí mikulášskému průvodu zazpívat písničku nebo přednést básničku (dříve se modlily a zpívaly koledy).

Za odměnu jim anděl naděluje sladkosti nebo hračky, zlobivým pak čert dává uhlí nebo brambory. U koho se průvod Mikuláše, anděla a čerta nezastaví, může si dát na okno, pod polštář nebo na kliku punčošku pro noční dárky od Mikuláše.
 

Lucie – 13. prosinec

V neděli 13. prosince se slaví svátek svaté Lucie. Tento den bývá spojen se zvláštními obchůzkami tajemných postav „Lucek“, které mají za úkol kontrolovat činnost hospodyněk v domácnosti – jesli nederou peří , netkají či neperou, a jejich prohřešky zlomyslně trestat. Důležité ovšem také bylo, jestli je stavení, jak se patří na vánoční svátky uklizené.

Běda těm nešťastnicím, co zvyk nedodržely nebo uklidit nestihly! Lucky by jim rozfoukaly peří po světnici, případně by se dožadovaly okamžitě napříst plný koš vřeten. Anebo by jim naopak napředené nitě vymotaly. Někde chodila jedna Lucka jinde zase až šestice těchto „bytostí“. Šlo o postavy, které měly na sobě bílé pláště a obličej zakrytý maskou s čapím zobákem. Jinde chodily zahalené bílým prostěradlem a na navlhčený obličej si nafoukaly mouku. V jižních Čechách chodilo pět až šest Lucek v dlouhých bílých pláštích s dlouhými bílými zobany jako tajemní ptáci. Postávaly u oken a mlčely. Potom tiše vešly do světnice a perutí z husího křídla vymetaly smetí z jizby.
 

Přástky – zimní zábava na vsi, od adventu do Velikonoc

Společenský život v zimě a adventu si lidé na vsi užívali při draní peří, předení lnu či konopí na kolovratu. Scházeli se v jedné chalupě, při práci zpívali, vyprávěli si různé historky, jedli co hostitelka připravila a také pili. Takovýmto sejitím se říkávalo přástky a podle dochovaných zpráv bývaly bujaré a ne moc mravné.

Nekonaly se v období od Štědrého dne do Tří králů. Období přástek pak končilo před zahájením předvelikonočního půstu.

 

Vánoce – 24. prosinec

Hlavním vánočním svátkem je v Česku Štědrý den. V českých domácnostech se v tento den setkáte s  pohádkami, se jmelím a samozřejmě i s nazdobeným vánočním stromečkem. Ke Štědrému dni se pojí také mnoho tradic – celodenní půst (kdo jej dodrží, uvidí večer zlaté prasátko), lití olova (věštění budoucnosti podle tvaru odlitého kusu) nebo házení střevícem (dopadne–li špičkou ke dveřím, dívka se do roka provdá). K obědu se jedí bezmasá jídla – hrách, kroupy nebo nákyp z hub.

Když vyjde první hvězda, rodiny zasedají ke štědrovečerní večeři. Jako sváteční pokrm se podává rybí polévka a smažený kapr s bramborovým salátem. Sladkou tečkou je tradiční vánoční cukroví. Po večeři se rodina sejde u vánočního stromečku, pod který naděluje dárky Ježíšek.  

25. prosince se oslavuje 1. svátek vánoční – Boží hod. Rodiny se scházejí u společného oběda – nejčastěji se jí pečená kachna nebo husa, knedlíky a zelí. Naši předkové v tento den nemetli světnice ani zápraží, dokonce se nesměly ani stlát postele! Přísně zakázáno bylo prát a věšet prádlo, protože by to mohlo znamenat neštěstí do domu. 

26. prosince se oslavuje 2. svátek vánoční – svatý Štěpán. V tento den chodili koledníci po domech koledovat – zpívat a přát zdraví i úspěch v hospodaření. Za koledu obdrželi ovoce, peníz nebo pozvání k posezení v domě. Jelikož je svatý Štěpán patronem koní, bývalo zvykem dodržovat tradice a rituály spojené právě s těmito krásnými a pro hospodářství tak důležitými zvířaty. Na mnoha místech se dodnes slavnostně žehná koním a ovsu, kterým se koně krmí. Jinde zase koně kropí svěcenou vodou, aby je v následujícím roce ochránila před zraněním a nemocí.

Svatý Silvestr – 31. prosince

Na svatého Silvestra nebývalo zvykem pít do časných ranních hodin. Lidem stačilo navštívit kostel a poděkovat za dobré prožití uplynulého roku. Modlili se také za dobrý průběh roku následujícího. Dbalo se také na to, aby byly vyrovnány všechny dluhy, prováděl se generální úklid obydlí a vše nepotřebné se vyhodilo nebo spálilo. Důsledná péče se věnovala i očistě těla. Nový rok měl každý vítat obdařen duševní i zevní čistotou.
 
Na venkově navštěvovaly stavení tzv. ometačky – ženy z chudobných poměrů, které symbolicky ometaly plotnu, aby kamna v novém roce dobře hořela. Hospodáři a hospodyni pak popřály vše dobré. Za to se jim dostalo almužny. Podle lidové tradice by se měly ženy na Silvestra vyvarovat toho, aby nechaly sušit prádlo. Mohlo by to zapříčinit smrt někoho z rodiny v novém roce. Také se nemá jíst drůbež, jinak by uletělo štěstí. Příjemnějším zvykem bylo o půlnoci požít ovar a křen s jablky pro štěstí. Velké silvestrovské veselí a bujné oslavy, jak je známe dnes, začaly až s příchodem 19. století.
 

Nový rok – 1. leden

Nejznámější motto pro tento den zní: „Jak na Nový rok, tak po celý rok“. Tradičně se na Nový rok podává čočka nebo hrách, které mají zajistit rozmnožení peněz. Nevaří se drůbež, aby neuletělo štěstí. První leden je také státním svátkem – Dnem obnovy samostatného českého státu. 

Na vesnici panoval zvyk 1. 1. chodit na koledu – a nejednalo se přitom o dětskou kratochvíli. Pro výslužku, drobný obnos a panáka alkoholu si přišli například kněží, obecní sloužící nebo kominíci. Hospodyně rozhazovaly po světnici hrách, aby v novém roce nikdo nezbloudil.
 

Tři králové – 6. leden

Zakončení vánočních svátků probíhá 6. ledna, kdy se připomíná příchod mudrců od východu – Tří králů, v českých zemích nazývaných Kašpar, Melichar a Baltazar – do Betléma. Tři králové chodí po domech a na dveře píší svěcenou křídou písmena K+M+B – jedná se ovšem o zkratku latinského „Christus mansionem benedicat“ – Kristus žehnej tomuto domu.

Období Tří králů bylo na lidové zvyky a tradice opravdu bohaté. Slavilo se už 5. ledna a předvečer se nazýval Svátek světel nebo Svatvečer svíček. Na venkově se v tento čas věštila budoucnost. Pevné zdraví měla zaručit tříkrálová koupel. Nešlo však o žádné pohodlí ve vaně nebo neckách – bylo třeba ponořit se do řeky nebo potoka. Na Tři krále se pekla zvláštní kynutá buchta – kruh (symbolizující královskou korunu) z mazancového těsta.
 

Hromnice – 2. února

Hromnice jsou podle prastaré víry den, kdy zima ztrácí na síle a jaro je zase o kousek blíž – v tom jsou zajedno křesťanské i keltské kalendáře. Pokud jste ještě neuklidili vánoční stromečky a betlémy, máte nejvyšší čas, na Hromnice totiž definitivně končí doba Vánoc.

Od 10. století byly v kostele svěceny svíčky – hromničky, které si lidé nosili domů na ochranu. Církev doporučovala zapalovat hromničky při bouřce a jako ochrana proti ďáblovi. Někde se na Hromnice nesmělo šít, aby jehla nepřitáhla blesk a vyjadřovat se vulgárně. Lidé věřili, že hromničky uchrání také před zlou nemocí.