Prvním českým králem byl v letech 1085–1092
Vratislav II., ale na dědičný titul si naši panovníci museli počkat ještě více než sto let. Definitivně ho zajistila až
Zlatá bula sicilská, soubor tří listin, které byly vydány
26. září 1212 v Basileji. Na Sicílii bula nikdy nebyla, název je odvozený od pečeti, připojené k těmto listinám. Dokument vydal
Přemyslu Otakarovi I. budoucí, tehdy teprve sedmnáctiletý
Fridrich II. Štaufský (1194–1250), král římský a král sicilský. Protože v době vydání listiny ještě nebyl oficiálně císařem, listinu stvrdil pouze pečetí Sicilského království.
V
bule, jak se označovaly významné listiny vydané středověkými císaři a papeži (a pro papežské buly se ostatně pojem užívá dodnes), Fridrich II. zaručil pro Přemysla Otakara I. dědičný královský titul a také to, že císař či jeho následovníci korunují každého, koho si čeští pánové zvolí; tím bylo zachováno
právo české šlechty na volbu panovníka. Císař rovněž potvrdil
nedělitelnost, celistvost a suverenitu Českého království. Nově se mezi výsady českého krále zařadilo jmenování
pražských a
olomouckých biskupů, kteří do té doby museli investituru získat od římského krále nebo císaře a být vysvěceni mohučským arcibiskupem.
Součástí
Zlaté buly sicilské byly kromě hlavního privilegia i další dvě listiny. První obsahovala soupis statků a zboží, které spolu s funkcí obdrží
Přemysl Otakar I., druhá s podobným obsahem byla určena jeho mladšímu bratrovi, moravskému markraběti
Vladislavovi Jindřichovi, dalšímu významnému císařovu spojenci.