Cimbál, který bývá neodmyslitelnou součástí moravských folklorních slavností, patří k
nejstarším hudebním nástrojům na světě. Podobné nástroje existovaly už ve starověku, do Evropy se dostaly z Blízkého východu a postupně přes Balkán pronikly do Maďarska – ostatně latinský výraz pro cimbál zní
cembalo ungarico.
V té době se hrálo na malé stolové cimbály, podobné citerám. Současnou podobu nástroji dal
Václav Josef Schunda (1845–1923), rodák z
Dubče u
Říčan, vyučený u
pražského houslaře
Johanna Kulíka. Jako tovaryš odešel do dnešní
Budapešti, kde měl jeho strýc
Josef Schunda závod na výrobu hudebních nástrojů. Už v roce 1866 Václav Josef sestavil vylepšenou, koncertní verzi cimbálu: s větší ozvučnou skříní a více než čtyřoktávovým chromatickým rozsahem, na dřevěných nohách a později i s pedálovými tlumiči. Výrobek byl mimořádně úspěšný a firma dlouho neměla na trhu konkurenci. Cimbál se v té době prosadil i ve vážné hudbě, zejména díky
Ferenci Lisztovi a dalším maďarským skladatelům.
Ačkoli se na
jižní a
východní Moravě velký pedálový cimbál objevil až ve třicátých letech 20. století, stal se doslova fenoménem folklorních slavností. Tuzemské cimbály začala vyrábět roku 1947
firma Josefa Lídla v
Brně, v polovině 20. století je ale postupně vystřídaly nástroje, inspirované staršími osvědčenými instrumenty z Budapešti.
Dnes cimbály vyrábí několik dílen, například
Jiří Galuška v
Ostrožské Nové Vsi, oceněný titulem
Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje,
Miroslav Holiš v rodinné dílně v
Palkovicích,
Pavel Petržela ve
Vracově či
Pavel Všianský v
Brně.
Na cimbál se zdaleka nehrají jen lidovky, slouží jako koncertní nástroj, pro který skládají hudbu současní autoři. Mezi známé české cimbálové interprety patří
Zuzana Lapčíková,
Gabriela Jílková,
Eduard Tomaštík a další.