Své předposlední operní dílo
operu Rusalka Antonín Dvořák složil v závěrečném období své tvorby, kdy žil v Americe a řídil konzervatoř v New Yorku. Náměty pro svou tvorbu v té době hledal v českých pohádkách a pověstech. Libreto
Jaroslava Kvapila vypráví o světě, v němž se pohádkové postavy mísí se světem lidí. Vodní víla se zamiluje do prince a s pomocí ježibaby se promění v člověka. Za svou proměnu ale rusalka zaplatí vysokou cenu, ztratí hlas. Láska ale trvá jen krátce, princ se zamiluje do cizí kněžny. Pohádkové postavy z vodní říše v čele s vodníkem slibují princi pomstu, ale když se princ chce k Rusalce vrátit, je už pozdě a princ umírá.
Rusalka měla
světovou premiéru v
Národním divadle v Praze 31. března 1901. Na světových jevištích se objevuje velmi často i proto, že současní operní režiséři často opouštějí pohádkovou linku a Rusalku divákům předkládají jako ryze současný temný příběh o nešťastné lásce se špatným koncem, který s pohádkou nemá nic společného.
Ve světě
nejhranější a nejnahrávanější česká opera obsahuje i
nejznámější českou árii. Je to árie Rusalky
Měsíčku na nebi hlubokém z prvního dějství, kdy víla prosí Měsíc, který všechno vidí, aby řekl princi, že ho miluje a čeká na něj. Lyrickou árii zařazují do svých koncertních programů všechny přední světové sopranistky. Při této árii si snadno dokážeme představit, že se příběh nešťastné rusalky bledé odehrává v okolí
Rusalčina jezírka ve
Vysoké, které inspirovalo
Antonína Dvořáka, nebo u
Rusalčina jezírka u
Chudenic, kam příběh umístil autor libreta
Jaroslav Kvapil.