Olga rozená
Šplíchalová pocházela z
pražského Žižkova, po základní škole se vyučila v Baťově továrně. Od mládí ji provázel fyzický hendikep, o kterém věděli jen její blízcí: když se v obuvnické továrně pokoušela opravit zaseknutý lis, stroj se nečekaně rozjel a usekl jí špičky čtyř prstů na jedné ruce. Proto často nosila rukavice nebo měla ruku obalenou šátkem. Vystřídala řadu zaměstnání, ráda četla a hrála ochotnické divadlo.
V 50. letech se seznámila s
Václavem Havlem. Vzali se v roce 1964, v době, kdy se z Havla stával mezinárodně uznávaný divadelní autor. Po
okupaci Československa v srpnu 1968 ovšem Havel nesměl publikovat a divadla nesměla uvádět jeho hry. Až do sametové revoluce roku 1989 manželé často žili na
Hrádečku, samotě u
Trutnova, kterou koupili v roce 1967. Olga byla první čtenářkou a kritičkou Václavových esejistických i dramatických děl, stála po jeho boku i v době pronásledování komunistickým režimem. Z dopisů, které jí Havel psal z vězení, později vznikla kniha
Dopisy Olze.
Jak vzpomíná spisovatel a textař
Michal Horáček ve své knize
Polojasno, když
Michael Kocáb v listopadu 1989 poprvé nadhodil, že by Havel měl kandidovat na prezidenta, Václav se okamžitě ohradil, že Olga by se s ním okamžitě rozvedla. Ta na stejný dotaz asi o čtvrt hodiny později reagovala stejně, což Horáček glosoval slovy, že se znají dobře a v soutěži manželských párů by mohli vyhrát třeba vysavač.
Po revoluci ovšem Václav funkci prezidenta přijal a Olga se musela sžít s rolí první dámy. Rodinný přítel a někdejší Havlův tajemník
Vladimír Hanzel vzpomínal, že přes veškeré výhrady si ale poradila s novou situací výborně. „Zůstávala tou starou Olgou, někdy hubatou a kritickou, jindy kamarádskou a empatickou. Zároveň však s lehkou samozřejmostí usedala po boku králů, královen či prezidentů při státní večeři na
Hradě,“ uvedl Hanzel ve sborníku Kapka vody pro strom lásky.
V roce 1990 založila s přáteli z Charty 77
Výbor dobré vůle –
nadaci Olgy Havlové, která pomáhá zdravotně postiženým, opuštěným nebo sociálně znevýhodněným lidem. Často navštěvovala nově vznikající centra pro seniory a postižené děti, a záhy si získala veřejnost i všeobecný respekt. Naopak, o svých onemocněních mluvit nechtěla. V roce 1994 jí diagnostikovali rakovinu, zemřela v pouhých dvaašedesáti letech v lednu roku 1996.
Olga Havlová je pochovaná v rodinné hrobce Havlových na
pražském Vinohradském hřbitově. V roce 1997 jí byl in memoriam propůjčen
Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Kromě několika škol či lesoparku v
Praze 10 se po bývalé první dámě jmenuje také ulice na pražském Žižkově, čtvrti, k níž se celý život hrdě hlásila.