Obří
ústřední telekomunikační budova a
Televizní věž na
Žižkově,
Nová scéna Národního divadla,
Kongresové centrum anebo
budova bývalého Federálního shromáždění na horním konci
Václavského náměstí, která dnes slouží
Národnímu muzeu: to jsou hlavní soutěžící o titul nejohavnější budovy socialistické éry. Ale není to náhodou proto, že
ta skutečně nejošklivější už neexistuje?
Fronta na maso
Podobně jako se
ústřední telekomunikační budově říká
Mordor, Kongresovému centru Pakult nebo
Lidojem a
Televizní věži žižkovská raketa, o obřím
Stalinově pomníku na
Letné se mluvilo jako o
frontě na maso.
Patnáct metrů vysoké a dvaadvacet metrů dlouhé skupinové sousoší, ve své době vůbec největší v Evropě, dodnes zná kdekdo, přitom vydrželo na svém místě od roku 1955 pouhých sedm let: už v roce 1962 šel Stalin i s dělníky, vědcem, kolchoznicí, rudoarmějcem a dalšími „frontovými“ kolegy k zemi. Málokdo ví, že soudruzi se snažili dát místu stejný punc, jako mělo
Národní divadlo: do základů pomníku byly zazděny kameny z nejrůznějších míst tehdejšího Československa, například ze základů
Staroměstské radnice, čedič z
Řípu, onyx z
Inovce, kámen z
Ležáků nebo kousek
baziliky z Velehradu.
Pomník se stavěl šest let, v roce 1962 ale zmizel během několika týdnů. A jakoby tajně: výbuchy sice byly slyšet po celé Praze, ale v pohledu bránilo dřevěné bednění a nesmělo se fotografovat. Plány vybudovat na stejném místě novou dominantu od té doby vždy skončily fiaskem, od roku 1991 stojí na místě pomníku poněkud záhadný
metronom aneb stroj času sochaře Vratislava Karla Nováka.
Mizející brutalismus
Na
Novou scénu Národního divadla, která vznikla na
Národní třídě mezi budovou
Národního divadla a voršilským klášterem v letech 1977–1983, si Pražané postupně zvykli. Podobný osud „ošklivých káčátek“ ale sdílely i další
stavby ve stylu brutalismu. Některé už neexistují, ať už jde o
komplex budov Trangas na Vinohradské třídě nebo
hotel Praha v Dejvicích, který byl výkladní skříní soudobého sklářského a designového průmyslu. Jiné stavby naopak prověřil čas a dodnes působí moderně a skvěle, třeba
obchodní dům Kotva na náměstí Republiky.
Jizva Prahy a aprílový žert
Nekonečné kolony aut, každodenní zácpy, smog a navždy zničená místa: tak vypadá
Severojižní magistrála, vedoucí jako jizva centrem
Prahy. Denně po ní projede více než sto tisíc aut, často ale spíš stojí v nekonečných frontách. Megalomanské stavbě musely ustoupit bloky domů i cenné historické budovy. Největší ztrátou byla demolice
Těšnova:
jedno z nejkrásnějších nádraží v Evropě se stalo symbolem bezohledné likvidace historických památek, při nichž nebyl brán ohled na protesty veřejnosti i odborníků. Způsob vládnutí a fungování komunisty spravovaného státu dokresluje jedna dobová historka: necelý měsíc po zboření nádraží, v aprílovém vydání deníku Mladá fronta v roce 1985, vyšel článek o dalších demoličních plánech. Tentokrát měly jít k zemi historické budovy
Muzea hlavního města Prahy,
Státní opery a
Národního muzea, které magistrále rovněž stály v cestě. Aprílový vtip vyvolal bouřlivé reakce čtenářů a stál místo nejen autora článku, ale také šéfredaktora.
Další kousky socialistické stavební mozaiky
Další pražské domy šly k zemi kvůli stavbě Nuselského mostu, který spojuje Pankrác a Nové Město. 485 metrů dlouhý a 26,5 metrů široký kolos sice vyrostl v letech 1967–1973, ale plány na přemostění Nuselského údolí existovaly už na počátku 20. století. Most má dvě patra; po horním ve výšce 43 m nad údolím vede Severojižní magistrála, ve spodním jezdí metro. Proslavila ho fotka z roku 1970, na níž 66 tanků zkouší jeho statiku. Za socialismu se jmenoval po prvním dělnickém prezidentovi Klementu Gottwaldovi, ale říkalo se mu Most sebevrahů: skokem z něj se zabilo přibližně 200 až 300 osob.
Chcete vidět Stalinovu sochu z Letné na vlastní oči? Vydejte se do hotelu International v Praze-Dejvicích, socha je vetkána v zachovalém gobelínu, navrženém Cyrilem Boudou. Budova ve stylu socialistického realismu vznikla v letech 1952 až 1956 z rozhodnutí tehdejšího ministra obrany Alexeje Čepičky; prý doufal, že slavnostního otevření se zúčastní sám Stalin. Jde o zmenšenou kopii Stalinových věží, skupiny sedmi výškových budov v Moskvě. Hotel je 88 metrů vysoký, má 16 pater a z reprezentativních prostor v 15. patře se otvírá 360stupňový panoramatický výhled na město.
Stavět za socialismu nebyl žádný med. Například přehrada Fláje v Krušných horách se začala budovat v listopadu 1951 bez řádné projektové dokumentace a celou dobu se potýkala s nedostatkem pracovních sil, mechanizace i se složitým terénem; jen ražba pětikilometrové štoly do úpravny vody trvala sedm let. Vzorem pro 50 metrů vysokou, přes padesát metrů širokou a 459 metrů dlouhou hráz byla jen o pár let starší švýcarská přehrada Lucendro. Další podobná už neexistuje, v Evropě stojí jen dvě a obě vypovídají o bídě poválečných let a tehdejším nedostatku cementu: vnitřní duté prostory mezi pilíři typu Noetzli se sice musely složitě bednit, ale ušetřily až třetinu betonu, který by jinak byl potřeba. Výstavba přehrady se táhla až do roku 1963 a komunistické heslo „poručíme větru, dešti“ selhalo na celé čáře i při jejím napouštění: kvůli velkému suchu se plnila dva roky.