Při toulkách půvabným
i historickými uličkami Olomouce vám možná bude začne vrtat hlavou, proč
UNESCO podobně jako v
Praze,
Českém Krumlově,
Telči nebo
Kutné Hoře nezahrnuje celé město, ale „pouze“
barokní sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí.
Katedrála,
kostely,
starý přemyslovský hrad s
Arcidiecézním muzeem nebo
radnice s orlojem by si to nepochybně zasloužily, ale je to zkrátka tak: o zápis se původně ucházel sloup společně s jedinečným
souborem barokních kašen, ale nakonec olomoučtí radní kandidaturu stáhli a v roce
2000 podali žádost o zapsání do seznamu
UNESCO jen pro sloup.
Olomouc tedy oslavila již dvacet let od úspěšného zápisu. A místní? Jsou na něj pyšní, protože bez něj by prý střed města nebyl tou pravou Olomoucí.
Padesát soch na jediném místě
Čím si
barokní sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí svou pozici na
Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO získal? Je více než třicet metrů vysoký a unikátní jak mimořádnými rozměry, tak náročností a rozsahem sochařské výzdoby.
Údajně je
vůbec největším barokním sousoším ve střední Evropě a rovněž
největším seskupením barokních soch v rámci jedné skulptury. Čísla se sice v různých zdrojích liší, ale podle údajů
olomouckého turistického centra na sloupu je
osmnáct soch světců, dvanáct světlonošů, dvanáct reliéfů s postavami apoštolů, sousoší Nanebevzetí Panny Marie umístěné ve střední části sloupu a vrcholové sousoší Nejsvětější Trojice – sečteno a podtrženo přibližně
padesát figur. Nechybí ani
pozlacená replika dělové koule připomínající, že sloup byl několikrát zasažen pruskými děly během obléhání roku 1758.
Sloup je tak rozměrný, že se do jeho nitra dokonce vešla i
malá kaple. Přístupná bývá jen v hlavní sezoně, navíc během letních pátečních a sobotních večerů v okolí sloupu probíhá
multižánrový hudební festival Večerní pohoda u Trojice.
Marie Terezie a její cesta pro radost
Nepřehlédnutelnou
barokní dominantu náměstí provází pěkný příběh: napadlo by vás, že stavbu impozantního monumentu zahájil
kameník Václav Render roku 1716 v podstatě jako soukromou akci? Samozřejmě to nešlo bez úředního povolení, a tak se o rok dřív obrátil na městskou radu, aby mu určila příhodné místo.
Radní tím lehce zaskočil: v té době už totiž byl rozestavěný
Mariánský sloup na Dolním náměstí, rovněž jako výraz vděčnosti měšťanů za ukončení moru.
Nestavěl ho nikdo jiný než Render, jenže se mu zkrátka zdál málo honosný. Nakonec prosadil svou, vypracoval projekt a stavbu druhého sloupu dokonce zčásti financoval. Po roce 1723, kdy dokončil starší
mariánský sloup, se už cele věnoval svému nejslavnějšímu dílu, tedy
sloupu Nejsvětější Trojice na Horním náměstí, dnes zapsanému mezi památky UNESCO. Stihl postavit jediné patro, ale když v roce 1733 zemřel, veškerý majetek věnoval na jeho dostavbu.
V započaté práci pokračovali další kameníci, stavitelé a umělci, například
František Thonek, Jan Václav
Rokický a jeho syn Jan Ignác, Augustin Scholtz, sochaři Filip Sattler a Ondřej Zahner nebo zlatník Šimon Forstner. Hotovo bylo v roce 1753 a na vysvěcení
sloupu Nejsvětější Trojice o rok později dokonce přijela
panovnice Marie Terezie se svým manželem Františkem I. Štěpánem Lotrinským. Podle dobových zpráv do Olomouce jezdila ráda (cestu o pár let dřív označila za cestu pro radost neboli Lustraiss) a navíc přitom zkontrolovala stav
olomoucké pevnosti.
Malé morové desatero a vídeňský morový sloup
- Mor lidé vnímali jako trest za své špatnosti a počet barokních morových staveb, především sloupů a volných soch v krajině, vztyčených jako poděkování Bohu za přečkání epidemie, je v českých zemích unikátní.
- Hlavním znakem morových památek jsou sochy morových patronů. Nejčastěji to bývají svatí Šebestián, Roch, Karel Boromejský, František Xaverský a Rozálie, na olomouckém sloupu ale najdete sochu sv. Pavlíny. Když v roce 1623 město sužoval mor a křesťané uspořádali procesí s Pavlíninými ostatky, epidemie se dala na ústup. Světice je od té doby patronkou města. Na sloupu je vyobrazena s hromadou kamení, neboť zemřela ukamenováním.
- Malířským protějškem olomouckého sloupu je zřejmě největší malba s morovou tematikou: obraz Svatý Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem v Miláně od Karla Škréty z roku 1647. K vidění je v Národní galerii v Praze.
- Proti moru nepomáhaly roušky, šátky napuštěné bylinnými oleji ani doktorské masky se zobáky vyplněnými bylinami. Černá smrt brala všechny, a to po tisících. V roce 1715 samozřejmě nikdo nemohl vědět, že poděkování těch, kteří morovou ránu přežili, konečně zafunguje: pro české země to byla vůbec poslední velká morová epidemie.
- Vyšší moc se snažili na svou stranu získat i obyvatelé Vídně: jedním z nejznámějších drobnějších sochařských děl rakouského hlavního města je Morový sloup / Pestsäule na pěší zóně Na Příkopech / Graben nedaleko Dómu svatého Štěpána. Po morové epidemii roku 1679 jej nechal postavit císař Leopold I., který nesl veškeré finanční náklady a sám je také na sloupu zpodobněn. Díky „slavnému“ odulému spodnímu rtu, typickému pro celou habsburskou dynastii, jej poznáte na první pohled.
- Leopold I. se ale tehdy moc nevyznamenal: z Vídně zasažené epidemií utekl před morem do Prahy. Nicméně mor se vydal za ním: v Praze podle úředních záznamů zemřelo dvanáct tisíc lidí, což byla téměř třetina obyvatel, ve středních Čechách mu padla za oběť téměř polovina obyvatelstva.
- Na návrhu vídeňského sloupu se podíleli architekt Johann Bernhard Fischer z Erlachu a divadelní výtvarník Lodovico Ottavio Burnacini. Stavbu sloupu řídil sochař Paul Strudel a pomáhali mu Tobias Kracker a Johann Bendel. Sloup byl vysvěcen 29. října 1693, v roce desátého výročí odražení Turků od Vídně.
- Podobně jako na dalších stavbách zasvěcené Nejsvětější Trojici i na vídeňském morovém sloupu hraje důležitou roli číslo tři a jeho násobky. Jsou tu tři vertikální vrstvy (člověk, andělé, Nejsvětější Trojice), tři křídla, devět velkých andělů, tři bronzové svitky a další detaily.
- Drsná scénka se odehrává přímo pod císařem: Víra tu shazuje mor do propasti. Nemoc má podobu šílené stařeny se zcuchanými vlasy, křečovitým šklebem a seschlými prsy.
- Podobně jako sloup Nejsvětější Trojice je i vídeňský Pestsäule zapsán mezi památkami UNESCO, a to od roku 2001 v rámci historického centra Vídně.