Barbora Markéta Eliášová se narodila v
Jiříkovicích na
jižní Moravě. Když jako čtyřletá osiřela, vychovávali ji na náklady obce. Ve čtrnácti letech se jí ujala bezdětná rodina v
Brně, kde se naučila německy. Později získala místo služebné u německé herečky a její matky; s nimi se později odstěhovala do Vídně, kde navštěvovala kurzy angličtiny a francouzštiny. V
Praze později složila státní zkoušku z angličtiny a získala potvrzení, že tento jazyk může vyučovat na vyšších dívčích školách a učitelských ústavech. Seznámila se s univerzitním profesorem
Václavem Emanuelem Mourkem a jeho anglickou manželkou. Ti jí půjčili peníze na cestu do
Anglie, aby si zlepšila anglickou konverzaci – a Barbora vyrazila poprvé do světa. Procestovala Anglii, podívala se do Paříže a několika německých a švýcarských měst. Když se v roce 1904 vrátila do Prahy, začala vyučovat angličtinu na
Vyšší dívčí škole, v Ženském výrobním spolku
Elišky Krásnohorské a dávala i soukromé hodiny.
Když v roce 1911 zemřel na otravu krve její snoubenec i její dobrodinec profesor
Mourek, vzala si neplacenou roční dovolenou a poprvé odjela do
Japonska. Během této cesty objela celý svět, naučila se japonsky, údajně jako první Evropanka absolvovala kurz ikebany, japonského aranžování květin, zajímala se o pěstování bonsají, čajové obřady nebo tradiční techniku barvení tkanin. Nosila
kimono, jedla hůlkami a osvojila si japonský způsob života. Do Japonska se ještě několikrát vrátila, v roce 1920 dokonce působila na nově zřízené československé ambasádě v
Tokiu. Při další cestě o tři roky později jako zázrakem přežila zemětřesení, které připravilo o život 150 000 lidí.
Své cesty po světě popsala v knihách
V Japonsku v dobách dobrých i zlých, Rok na jižní polokouli, Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule a v autobiografickém románu
Na vlnách osudu. Když necestovala po světě, přednášela o svých cestách po celé republice a v rozhlase. Koupila si dům v
Roztokách a na tamním
Tyršově náměstí nechala vysadit růžové sakury. Deset let pracovala na ministerstvu zahraničí, kde překládala články ze zahraničního tisku, psala knížky pro děti a japonské pohádky. Poslední roky života strávila kvůli potížím s klouby na invalidním vozíku, bez blízkých příbuzných i bez peněz.
Barbora Markéta Eliášová odkázala svou pozůstalost
Náprstkovu muzeu v Praze, její hrob najdete na
Olšanských hřbitovech. Připomínají ji pamětní desky v
Roztokách, rodných
Jiříkovicích i
poštovní známka z roku 2009, kde je vyobrazena v kimonu v pozadí s horou Fudži.