Kam na letní byt? Po stopách herců, umělců a smetánky

Fenomén letních bytů nevynalezla dvacátá léta, mezi bohatými měšťany se takový způsob dovolené začal pěstovat už od poloviny 19. století. Po vzniku Československa ale lidé měli víc volného času i víc peněz. Městští úředníci, učitelé, živnostníci, podnikatelé nebo univerzitní profesoři, lékaři a právníci objevili kouzlo odpočinku na venkově.

Krátké výlety do okolí záhy přestávaly stačit, a tak si postupně v nejbližších vesnicích kolem měst začali pronajímat letní byty. A komu se takový styl trávení volného času zalíbil a neměl hluboko do kapsy, ten si postavil vilu, chatu anebo koupil chalupu a stal se letním hostem, chalupářem, chatařem či lufťákem. Která místa patřila k nejoblíbenějším?
 

Letoviska kolem Prahy

Kolem Prahy vznikla nejslavnější a nejnavštěvovanější letoviska kolem řek. Směrem na jihovýchod to bylo Posázaví, zejména Senohraby a Říčany, na sever Roztoky a na jih Řevnice, Všenory, Dobřichovice, Mokropsy a další místa kolem Berounky. Jezdit na letní byt bylo známkou určité prestiže a kdo se rád chlubil místem, kde rodina trávila léto, musel do Černošic, považovaných za skutečně luxusní lokalitu. Sem jezdila pražská smetánka a mohli jste tu potkat celebrity: letní sídlo, později přestavěné na hotel, tu míval například herec Národního divadla v Praze Jiří Steimar, jezdíval sem Ferenc Futurista a další herci. Známí architekti jako byli Jan Kotěra, Osvald Polívka či František Roith projektovali v černošickém letovisku vily pro ředitele továrny na klobouky Jana Weisse, fotografa Jana Langhanse, malíře Václava Jansu a řadu dalších.

Podobně jako jinde se i v Černošicích místní snažili pro výletníky učinit místo ještě atraktivnější. Vznikaly výletní restaurace a říční lázně, budovaly se tenisové kurty a již v 19. století lákal místní hospodský hosty tím, že na skálu nad řekou namaloval nápis Kazín jako odkaz na sídlo legendární kněžny Kazi. Název se vžil a části Černošic se tak říká dodnes.
 

Chalupář Oldřich Nový

Vidět a být viděn nebylo důležité pro každého. Například slavný elegán Oldřich Nový sice míval za první republiky chatu ve Voznici u Dobříše (podobně jako Nataša Gollová, za níž sem jezdívala Adina Mandlová či Svatopluk Beneš) a býval častým hostem v Říčanech na plovárně u rybníku Jureček. Také tohle místo proslavil tak, že sem záhy začaly jezdit další hvězdy, například Jiřina Štěpničková, Ljuba Hermanová či František Smolík. V roce 1956 si ale koupil romantickou roubenku na Kuklíku ve Žďárských vrších a až do konce života se stal chalupářem. Říkával, že tady na Vysočině je tak nějak nebi blíž.

Podobně to možná cítili i Jan Pivec, František Kreuzmann a další prvorepublikoví herci, kteří bývali častými letními hosty v penzionu ve Škrdlovicích poblíž Velkého Dářka, anebo Ladislav Pešek, který jezdil odpočívat do vilky Pampeliška ve Stražisku na Drahanské vrchovině.
 

Do lesů, vod a strání

V okolí Brna byly populární zejména Bílovice nad Svitavou, kde řadu let žil novinář a spisovatel Rudolf Těsnohlídek, autor půvabných příběhů o lišce Bystroušce. Domov tu měl i básník S. K. Neumann (Bílovice jej inspirovaly k básnické sbírce Kniha lesů, vod a strání), na prázdniny sem jezdívali bratři Čapkové, malíři Alois Kalvoda a Zdeňka Braunerová, sochař Franta Úprka, básníci Viktor Dyk a František Gellner, spisovatelé Jiří Mahen a Marie Majerová, herec Karel Höger či hudební skladatel Leoš Janáček.

V okolí Ostravy se podobnému zájmu těšily Beskydy a podhorská městečka; mít v té době pronajatý pokoj v Rožnově pod Radhoštěm, kde bývaly věhlasné klimatické lázně, bylo naprosté terno. Jak takové letní bydlení vypadalo? Názorně to uvidíte při prohlídce Valašského muzea v přírodě: když rožnovské měšťany přestaly uspokojovat dřevěné patrové domy a začali je nahrazovat zděnými, bratrům Jaroňkovým bylo starých staveb líto a založili slavný skanzen. Měšťanské domy z rožnovského náměstí se tak staly základem dnešního Dřevěného městečka.
 

Víte, že…?

• Za první republiky samozřejmě frčela i dovolená v zahraničí. Nejpopulárnější byla Francouzská riviéra, Itálie a pobřeží Jadranu v Jugoslávii. Cizinu si ale mohl dovolit jen málokdo, letní byty v tehdejším Československu byly dostupnější.
• Letní hosté byli praktičtí, a tak nejpopulárnější letoviska měla jedno společné pojítko: dalo se do nich snadno dostat železnicí. Otcové a živitelé rodin tak mohli za svými blízkými snadno dojíždět na víkendy, v neposlední řadě to usnadnilo stěhování, kdy se často na několik týdnů na venkov přesouvala celá domácnost.