Do českých dějin se
Ferdinand I. Habsburský nezapsal jen jako první toho jména, ale také jako zakladatel habsburské říše, jejíž součástí se staly také české země. Českým králem se stal v roce 1526 díky podpoře skupiny šlechticů, a před nástupem na trůn slíbil, že bude respektovat svobodu náboženství, svobodu českých stavů a přenese své císařské sídlo do
Prahy. Z těch slibů nesplnil skoro nic, i když si
Prahu celkem oblíbil a na
Pražském hradě zřídil jedno ze svých sídel.
Záhy po své korunovaci
Ferdinand I. Habsburský ve Vídni zřídil centrální dvorské úřady, nadřazené zemským vládám a úřadům. S českými stavy se záhy dostal do střetu jako zastánce absolutismu, a do země, kde se většina obyvatel hlásila ke kališnictví, luteránství, kalvinismu a k
Jednotě bratrské, povolal v roce 1556 jezuity, aby zem rekatolizovali.
S
Habsburky ale současně přišel do českých zemí i nový způsob života prodchnutý renesancí. K rozvoji kultury přispěl i samotný král, který zahájili přestavbu Hradu v renesanční sídlo. Jako první byla založena
Královská zahrada, v níž v průběhu 16. století vznikly stavby sloužící zábavě:
Belveder aneb letohrádek královny Anny,
Míčovna, střelnice a lví dvůr. Postupně byla upravena
katedrála sv. Víta a
Starý královský palác. Nové obytné budovy se začaly stavět na západ od Starého královského paláce, podél jižní hradby. Přestavba Hradu vyvrcholila za vlády Ferdinandova vnuka
Rudolfa II., který se na Pražském hradě usídlil natrvalo a začal jej proměňovat v důstojné a velkolepé středisko říše, přitažlivé pro diplomaty, umělce i vzdělance.
Král
Ferdinand I. Habsburský zemřel roku 1564 ve Vídni a je pohřbený v takzvaném
Colinově mauzoleu, které se nachází uprostřed
katedrály sv. Víta na
Pražském hradě. Ferdinand tu odpočívá po boku své manželky
Anny Jagellonské a nejstaršího syna a dědice
Maxmiliána II. (1527–1576).