Zeptejte se pamětníků, jak vypadaly dovolené v dobách socialismu. Možná vám budou vyprávět o cestách do
Bulharska, Jugoslávie nebo alespoň do
Maďarska k Balatonu. Spousta lidí ale zůstávala doma a vypravili se třeba jen pod stan někam na přehradu, třeba na
Slapy, na
Vranovskou přehradu nebo k
Máchovu jezeru. V kempech na jejich březích se v létě potkával celý národ.
Nejlíp bylo u vody
Důležité bylo i to, jestli firma, v níž pracovali vaši rodiče, měla vlastní rekreační středisko: právě v lesích kolem
Máchova jezera jich vyrostly stovky a není divu, že se okolí
Doks a
Starých Splavů stalo letní tuzemskou destinací číslo jedna. Tak jako dnes tu bylo plno lidí a voněly borovice, ale na pláži chyběly atrakce a i stánků bylo poskrovnu. Také kapacita ubytování byla omezená a zdaleka ne na každého se dostalo. Na konci sezony ale letní hosté odjeli a rekreační střediska i chaty zůstaly většinou až do jara prázdné.
To samé ale platilo i pro další oblíbené lokality, jako byla třeba
Vranovská přehrada na
jižní Moravě,
vodní nádrž Rozkoš u
České Skalice nebo
přehrada Seč u Chrudimi.
Prstem po mapě
Na chatu a chalupu jezdil kdekdo, buď na vlastní, anebo ke známým. Zato dostat se na rekreaci ROH (odborová organizace Revoluční odborové hnutí) nebylo jen tak: na nejlepší místa se jezdilo jen za odměnu. To platilo zejména pro horská střediska, třeba na
Slovensku ve
Vysokých Tatrách anebo v
Krkonoších, ve
Špindlerově Mlýně. Do tamních konfiskovaných vil se první rekreanti vypravili už rok po skončení druhé světové války.
Zájem byl i o
Lipno, ale okolí
vodní nádrže se od té doby změnilo od základu. Zapomeňte na
bobové dráhy,
Stezku korunami stromů,
jezerní cyklostezku,
Království lesa a další atrakce: tehdy to byl odlehlý kout světa, kde v zimě fungovalo
pár lyžařských vleků a
na jezeře se dalo bruslit, v létě se chodilo do lesů na houby (ale jen tak, abyste se náhodou nezatoulali k hranicím
vojenského prostoru Boletice) a ti otužilejší se dokonce koupali. Na
Vítkův hrádek a jižní stranu jezera se dalo dívat jen zdálky: hranice republiky totiž většinou končila deset patnáct kilometrů před tou skutečnou a dál jste se dostali jen se zvláštním povolením. To platilo pro stálé obyvatele nebo zaměstnance tamních podniků, ale ne pro výletníky. Zapovězenou oblastí
Šumavy tak bylo například
Plešné jezero, o
Schwarzenberském kanálu se nemluvilo a na
Třístoličník,
Plechý nebo
Březník jste mohli docestovat leda prstem po mapě.
Místa, která neexistovala
Nejenom památky, kultura a akce, ale také nákupy, jízda metrem a svezení na dlouhých eskalátorech: to byla hlavní lákadla socialistické
Prahy.
Plavba po Vltavě do
zoologické zahrady,
jarní výlet na Matějskou pouť anebo výšlap na
Petřínskou rozhlednu se postaraly o zážitky, o kterých jste pak mohli vyprávět doma nebo ve škole. Například
petřínská lanovka ale patřila mezi atrakce, které v té době neexistovaly: v roce 1965 po deštích se na
Petříně sesunula část svahu společně s částí tratě lanové dráhy. Lanovka se znovu rozjela až po dvaceti letech, v létě roku 1985.
Na výlety se nejezdilo jen do hlavního města, ale také do
Telče, Českého Krumlova nebo do
Kutné Hory. Hlavní rozdíly? Podobné jako dnes na
Malé Straně,
Kampě nebo na
Starém Městě v
Praze: i když byly domy v historickém centru zanedbané, skutečně se v nich bydlelo a ulice nepatřily jen turistům. Zdaleka to ale neplatilo jen pro města: například
Dolní Morava, kterou znáte jako rozvíjející se horské středisko s
řadou sjezdovek,
Stezkou v oblacích,
mamutí bobovou dráhou a
dětskými zábavními parky tehdy byla malá osada v odlehlém horském údolí, kde lišky dávaly dobrou noc. Podobně na tom byly
Pasohlávky s
autokempem Merkur a
Aqualandem Moravia:
Novomlýnské nádrže se totiž teprve stavěly, uvedeny do provozu byly až v březnu 1989.
Slasti socialistických dovolených
Jak to bylo za socialismu s dovolenou? Bídně: mladí lidé do 30 let měli pouze dva týdny dovolené, kdo odpracoval pět až 15 let, měl nárok na tři týdny a až od 33 let věku, tedy po odpracování 15 let, vznikal nárok na čtyři týdny volna.- Zásada, že správný odpočinek by měl trvat alespoň dva týdny, se za socialismu dodržovala častěji než dnes. Čtrnáct dní v kuse relaxovala více než polovina lidí, dnes je to jen necelá čtvrtina.
- Do ciziny se sice cestovalo levněji než dnes, ale i tak cena rodinné dovolené často přesáhla dva měsíční platy. Proto bylo tak oblíbené kempování a stanování: bylo levnější, jen jste si museli včas zamluvit místo.
- Cestovat bez omezení se dalo jen do východního Německa, Polska, Rumunska, Maďarska a Bulharska, později také do Jugoslávie. K moři se dalo vycestovat i s ROH, ale to bylo skutečně jen pro vyvolené.
- Před rokem 1989 existovalo v Československu jen deset cestovních kanceláří, dominantní postavení měla cestovní kancelář Čedok. Kdo měl zájem o atraktivní destinace, musel mít známosti anebo si vystát dlouhou frontu.
- Když se někdo chtěl podívat do kapitalistické ciziny, tedy „na západ“, nestačilo koupit si zájezd. Od banky bylo třeba získat devizový příslib pro výměnu valut a nutná byla i výjezdní doložka. Ve zdlouhavém byrokratickém procesu bylo rozhodující slovo zaměstnavatele a výboru komunistické strany. A i když vám vycestování schválili, z hranic vás mohli kdykoliv vrátit: k podezření, že chcete opustit socialistický ráj, stačily skutečně jen maličkosti.