Známé i neznámé skvosty archeologie: hlava Kelta, nejstarší studna světa a teorie obezity venuší

Hlava Kelta z Mšenských Žehrovic

Hlava Kelta z Mšenských Žehrovic (datovaná do 3. století př. n. l.), jeden z nejvzácnějších předmětů archeologické sbírky Národního muzea, je ve světě považovaná za nejproslulejší archeologický nález z České republiky. O její originál pečuje Národní muzeum v Praze a k vidění bývá jen zřídka. Asi 25 centimetrů vysokou kulatou hlavu našli roku 1943 otec a syn Šlajchrtovi v malé pískovně. Původně sem přišli honit zloděje písku, místo něj ale narazili na hlavu tajemného Kelta. Byla rozbitá na několik dílů, které ležely pod nánosy písku a hlíny společně se zbytky po ohništi, úlomky keramických nádob, kostmi, zuby a švartnovými náramky. Hlava s vypouklýma očima, výrazným vrkočem, kučeravými vousy a obočím a typickým keltským nákrčníkem pod bradou pochází z mladší doby železné. Je vyrobená z místní bělohradské opuky a je tak vzácná, že muzeum ve svých expozicích vystavuje jen její dokonalou kopii. Tu si můžete prohlédnout v Muzeum města Nové Strašecí, které se nachází jen kousek od Mšenských Žehrovic. Keltské kultuře se tu věnuje velká část expozice, každý rok tu pořádají oblíbený Den s Kelty a tématické výstavy.
 

Šaman a jeho loutka k lapání duchů

Roku 1891 došlo v Brně k překvapivému nálezu – při hloubení kanálu na křižovatce ulic Francouzské (tehdy Franz-Josef Strasse) a Přadlácké ulice narazili dělníci na fragmenty z dob lovců mamutů. Ústředním bodem nálezu byla kostra staršího muže s jasnými stopami vrozeného kostního zánětu, který jej předurčoval do role šamana. Pravěcí lidé věřili, že člověk stižen bolestivou nemocí může snadněji (právě díky bolesti) komunikovat s duchy. Spolu s kostrou šamana byly pohřbeny i jeho artefakty, k nimž se řadila i jeho loutka, soška z mamutoviny složená ze tří dochovaných částí: hlavy, trupu a levé ruky. Podobné sošky – loutky sloužily šamanům k různým performancím a jako lapače duchů. Radiokarbonové datování z oxfordské laboratoře uvádí stáří přes 27 až 23 000 let před naším letopočtem. Nález, který poodhaluje tajemství pravěkého duchovního života, tedy pochází ze sklonku éry lovců mamutů, a byl svázán s kulturou zvanou pavlovien. Šamanova loutka a další nálezy z jeho hrobu se nachází v Moravském zemském muzeu. Na místě nálezu nechalo muzeum zřídit pamětní desku.
 

Nejstarší studna na světě je z východních Čech

Hmyz, drobní obratlovci, len i setý mák, který byl v té době ještě velmi vzácný: to všechno našli archeologové ve zbytcích dřevěné studny, objevené při záchranném výzkumu pod budoucí dálnicí D35 u Ostrova ve východních Čechách. Neolitičtí řemeslníci ji mezi lety 5 256 až 5 255 před Kristem postavili z dubových kmenů, které do požadovaných rozměrů opracovali nástroji z kamene, kostí, rohoviny nebo dřeva, prkna pak zasouvali do drážek v rohových kůlech. Pro archeology to bylo překvapení: dosud se mělo za to, že taková technologie se využívala až v době bronzové a za starých Římanů. Na objevitele ale čekala ještě jedna úžasná zpráva: průzkum potvrdil, že jde o dosud nejstarší známou pravěkou dřevěnou strukturu na světě. Po vyzvednutí ze země byly části studny převezeny do sklepa piaristické koleje v Litomyšli, kde je studenti z fakulty restaurování na rok naložili do cukerného roztoku. Cukr postupně vyplnil všechny dutiny a póry dřeva. Po vyjmutí z konzervačního roztoku dřevo půl roku vysychalo. Nyní je studna vystavena ve Východočeském muzeu v Pardubicích během dlouhodobé výstavy Exit 91 / Vykopávky, která zmapuje rozsáhlé archeologické výzkumy na silničních stavbách. Přístupná zde bude až do 4. ledna 2026.

Kel z Pavlova aneb možná nejstarší moravská mapa

Kel z Pavlova byl nalezen v roce 1962 a několik měsíců po jeho nálezu se přišlo na to, že je na něm rytina, která odpovídá schematické mapě okolí. Pokud je tato interpretace rytiny v mamutím klu správná, jednalo by se o nejstarší dochovanou mapu na světě. Kel jehož stáří se odhaduje na zhruba 25 000 let našel 1. října archeolog Bohuslav Klíma na místě, kde dnes stojí Archeopark Pavlov. Předmět se podařilo najít při průzkumu pravěkého sídliště, v hloubce čtyři až pět metrů. Navíc ležel jen necelý kilometr od místa, kde byla o 37 let dříve nalezena archeologem Karlem Absolonem Věstonická venuše! Odborníci považují geometrickou rytinu na klu za mapu pavlovského reliéfu, co přesně ale znázorňuje, není dnes zcela jasné. S určitostí víme, že se jedná o špičku původně asi metr dlouhého mamutího klu. Nalezená část je přibližně 40 centimetrů dlouhá a váží necelý kilogram. Kel je uložen v Archeologickém ústavu AV ČR v Brně, jeho kopie se nachází v pražském Národním muzeu i ve zmíněném Archeoparku Pavlov.
 

Ikonická Věstonická venuše

Za jednu z nejkrásnějších ukázek pravěkého umění považují znalci kyprou hliněnou krasavici nalezenou v bývalém sídlišti lovců mamutů na jižní Moravě. Sošku Věstonické venuše z černošedé pálené hlíny objevil tým Karla Absolona roku 1925 na lokalitě v Dolních Věstonicích na jižní Moravě. Paleolitická krása vytvořená v mladším paleolitu a datovaná do období 29 000–25 000 let př. n. l. se sotva vejde do dlaně, ale její hodnota je nevyčíslitelná. Venuše z Věstonic je nejstarším uměleckým předmětem z keramiky na světě. V současnosti je soška Věstonické venuše v držení Moravského zemského muzea v Brně v ústavu Anthropos.

Nejmodernější vědecké teorie o venuších (r. 2020) přicházejí s překvapivým vysvětlením: Klíčem k pochopení jejich významu musíme hledat ve změnách klimatu a adaptaci na ně. Zatímco v současné době se planeta otepluje, v dobách lovců a sběračů se začínala ochlazovat. Jak teploty klesaly, plochy ledovce postupovaly ze severu na jih a pro tehdejší lidi to byla katastrofa. A v těchto zoufalých časech se zřejmě poprvé objevily figurky obézních žen. Obezita se stala v dobách, kdy ubývalo tepla i potravy, velmi žádaným stavem. Obézní žena totiž mohla v době nedostatku dítě v těhotenství donosit snadněji než žena štíhlá anebo podvyživená. Takže figurky mohly mít i symbolický význam – mohly fungovat jako fetiš nebo rituální předmět, který dokázal ochránit ženu během těhotenství, porodu a kojení. A měl jí pomoci dosáhnout ideálu, který by jí dal schopnost vždy kritické období přežít a přivést na svět zdravé dítě. Mnoho těchto sošek je značně opotřebovaných, což svědčí o tom, že mohly být jako dědictví předávány z matky na dceru po celé generace. S postupujícím oteplením začaly i sošky venuší "hubnout".
 

Štíhlá Landecká venuše

Je mladší, štíhlejší a z jiného materiálu – tak lze v kostce shrnout nejdůležitější informace o sošce ženy, která byla nalezena při archeologickém výzkumu dne 14. července 1953 technikem V. Gebauerem na ostravském vrchu Landek. Figurka z krevele byla rozbita na tři části a je pravděpodobné, že ani původně neměla hlavu a spodní část nohou. Petřkovická nebo též Landecká venuše, jak se dnes figurka nazývá, je pozoruhodná hned v několika směrech. Zajímavý je výběr samotného materiálu – hematitu (krevele), jehož tvrdost (6,5) sama o sobě mohla v dané době limitovat opracování. Je ovšem pravděpodobné, že pro tehdejší lidi měl krevel magický či rituální význam. Je vysoká asi 5 cm a vznikla před 22 000 lety. Skulptura je výjimečná především svou celkovou podobou. Na rozdíl od převažujících „zralých“ nebo dokonce obézních žen, známých z jiných nalezišť, v Petřkovicích tvůrce vypodobnil tělo dívky. V případě figurek (a nejen ženských) je možné snad rozlišit na ty, které z různých důvodů byly určeny pro dlouhodobější využívání (mohou mít i otvor na zavěšení) a ty, které zřejmě posloužily jednorázovému rituálu, při němž mohly být i poničeny. V této souvislosti budí zvláště pozornost rozbití Petřkovické venuše na tři kusy. Originál Petřkovické venuše je dnes uložen v trezoru Archeologického ústavu v Brně. Místo naleziště si můžete prohlédnout po značené stezce z areálu Hornického muzea OKD v Petřkovicích. Její grafické zobrazení či napodobeniny pak uvidíte přímo v muzeu.
 

Jeskynní malby, záhadné destičky i rituální pohřeb

Jeskyně Moravského krasu sloužily pravěkým lidem odedávna. Svědčí o tom mnoho archeologických nálezů předmětů nejen denní potřeby, ale také starobylých nástěnných maleb. Nejsou to sice výjevy jako ve francouzské Lascaux, ale i tak mají vědcům co říci a určitě stojí za pozornost. V Kateřinské jeskyni byly zcela nedávno objeveny zprvu záhadné malby – vůbec nejstarší jeskynní kresby na území ČR! Jde o "černé čáry" na mohutném kameni, kterému se přezdívá kvůli jeho vrásčitému povrchu Mozek. Za využití radiouhlíkové metody C14 vědci zjistili, že pravěké malby jsou staré 7 000 – 6 200 let. I když je současné generaci smysl této kresby nejasný, podle archeologů jde s největší pravděpodobností o místo, kde se uskutečňovaly duchovní obřady.

V takzvané Bezejmenné chodbě byly roku 2023 nalezeny nástroje – štípané artefakty z rohovce. Jejich stáří se nyní bude zkoumat. Jednou z teorií je, že jsou dokonce z mladšího paleolitu, tedy staré 10 až 12 000 let. Za naprostý unikátní považují archeologové dva úlomky z břidlice s plastickou rytinou postav, které byly objeveny v hliněné vrstvě stejné hloubky jako pravěké nástroje, datované do období zhruba 15 000 až 2 500 let před naším letopočtem. Podle posledních zpráv by mělo jít o rytinu božstev z Blízkého východu, snad chetitských bohů. Jak se dostaly do Kateřinské jeskyně se zatím neví.

To jeskyně Býčí skála odhalila svým objevitelům daleko hrůznější tajemství. V letech 1871-1873 tady odkryl dr. Jindřich Wankel tzv. Halštatský pohřeb spojený s lidskými oběťmi. Šlo o pohřeb jakési vznešené osobnosti v 5. století př. n. l., jehož musely jako v zemi Skytů, následovat do říše mrtvých i jeho ženy, děti, čeleď a koně. Když byl mrtvý velmož uložen do jeskyně, bylo na místo jeho posledního odpočinku nahnáno i 40 mladých dívek a velmožovy sloužící. Následně byli všichni usmrceni velmi brutálním způsobem – na kamenném oltáři našli vědci useknuté ruce dívek ozdobené náramky a zlatými prsteny, jinde uťaté nebo rozetnuté lebky žen a jejich trupy tam, kde po smrtelné ráně padly. V jakémsi vědru byla objevena hlava rozseknutá na dvě stejné poloviny... Mrtvoly dalších obětí padaly přes sebe a vykonavatelé hrůzné popravy nechávali nevinné oběti ležet tam, kde se zhroutily. Na řadu přišli i koně, které běsnící monstra rozsekala na kusy. Děsivému osudu neušly ani děti, ovšem není zřejmé, zda byly obětovány nebo zavražděny. Hororová scéna pak byla zasypána obilím. Kdo byl onen muž a oběti násilného činu nebylo dosud zjištěno. Artefakty, které se uvnitř jeskyně nacházely pocházejí z různých koutů Evropy a není jasné, jak se do Býčí skály dostaly – jde například o jantar z Pobaltí, bronzové pásy typické pro severní Itálii nebo železné zbraně z Kavkazu.