Jaroslava Vojtu jeho kolegové a přátelé nazývali Jaroušek, Vojtíšek nebo obr-dobr. Byl totiž proslulý milou a veselou povahou, smyslem pro humor, a také úžasným talentem plést a kazit pointy anekdot, vtípků a historek tak, že dostaly úplně jiné vyznění. Stávalo se mu to všude, v soukromí i na jevišti, až se nakonec pro takové vyprávění začal používat výraz
„zvojtit“. Ostatně, kdo z nás nikdy nic nezvojtil?
Předkové oblíbeného herce byli herci z kočovných společností, Jaroslav se narodil v
Kutné Hoře, kde právě tehdy hostovala Zöllnerova divadelní společnost. První herecké zkušenosti získal právě na jevištích kočovných společnosti, od roku 1910 hrál v kamenných divadlech v
Brně a
Plzni a nakonec zakotvil v
Praze. Od roku 1919 působil v
Divadle na Vinohradech, od roku 1925 až do odchodu do důchodu byl oblíbeným hercem činoherního souboru
Národního divadla.
Díky urostlé postavě hrál
Jaroslav Vojta v divadle i ve filmu řadu mužných charakterních rolí. Když dnes zazní jeho jméno, vybaví se nám hlavně
loupežník Sarka Farka z pohádky
Jana Drdy Hrátky s čertem, natočené v kulisách namalovaných
Josefem Ladou. Zajímavé bylo, že podobně jako jeho vrstevník
František Kovářík (1886–1984) i Vojta už coby čtyřicátník hrál mnohem starší dědečky. To platilo třeba pro komedii
Pantáta Bezoušek. Zahrál si také pátera Bonifáce v komedii
Cech panen kutnohorských, otce
Františka Kmocha v životopisném snímku
To byl český muzikant, faráře ve filmu
Divá Bára podle
Boženy Němcové nebo otce Helenky v
Pohádce máje.
Jaroslav Vojta nevojtil jen anekdoty, ale občas i své role. Zmatkoval i jinak: například se vypráví historika, jak srazil policistu, který v křižovatce řídil dopravu. Muž s dětsky čistou duší, o kterém jednou
Jan Werich prohlásil
„Von byl prostě rozkošnej“, zemřel v jednaosmdesáti letech po infarktu. Roli starého Žalmana v chystaném seriálu
F. L. Věk už natočit nestihl. Je pochovaný na
Olšanských hřbitovech v Praze, je po něm pojmenovaná ulice v
Praze-Modřanech, kde dlouhá léta žil, a na jeho domě je umístěna pamětní deska.