1. Bitva u Mostu a řádění husitů v severních Čechách (1421)
Kdy se píše o
husitských bitvách, padají jména jako
Sudoměř,
Vítkov či
Domažlice. Na bitvu, která se odehrála
5. srpna 1421 v okolí
vrchu Hněvína u
Mostu, se moc často nevzpomíná. Střetli se tu husité a katolická vojska složená z Mostečanů, české katolické šlechty a saských spojenců. Do učebnic dějepisu se dřív nehodila proto, že pro husity to byla první velká bitva, která skončila porážkou, a už vůbec se nepsalo o tom, že neúspěch u Mostu si boží bojovníci vynahradili sérií nelidských masakrů. Nepřímo tak s mosteckou potyčkou, kde na obou stranách padlo přibližně tisíc obětí, souvisí vyplenění a vyvraždění
klášterů v
Bílině,
Oseku nebo obrovský masakr civilistů v
Chomutově. Květná neděle roku 1421 je v historii města dodnes zapsaná krví. Odhadovaný počet obětí se pohybuje v rozmezí od 1200 do 2400, a záhadou je, proč proti tehdy platným válečným zvyklostem mezi mrtvými byly ženy a děti. Husitské bojovnice je údajně vybídly k odchodu z města s tím, že pak si mohou jít po svých. Za hradbami se na ně ale vrhly, sebraly jim šaty a cennosti, a potom je upálily ve viničné boudě. Na někdejší bráně zvané
Brotbaekertor (Chlebná, U chlebných krámů) v ústí dnešní Chelčického ulice býval v kameni vytesaný křížek: ukazoval, jak vysoko ve strouze údajně tekla krev pobitých chomutovských obyvatel.
2. Bitva u Habrů a vyplenění Německého Brodu (1422)
Uplynul necelý rok a stejný osud jako město v
Podkrušnohoří potkal dnešní
Havlíčkův Brod na
Vysočině. Bitva spojovaná s dobytím města se odehrála
8. ledna 1422 poblíž nedalekého města
Habry. Husité v čele s Janem Žižkou rozdrtili ustupující vojsko druhé křížové výpravy (počet mrtvých křižáků se pohybuje od dvou do dvanácti tisíc, přes 500 těžkooděnců se utopilo v zamrzlé
Sázavě) a uprchlíky pak pronásledovali až k hradbám Německého Brodu. O dva dny později, když Žižkův štáb vyjednával s veliteli města o kapitulaci, část husitů pronikla do města a rozpoutala krveprolití. Během několika hodin údajně pobili tisíc pět set lidí, další pak, podobně jako v roce 1419 v
Praze, vyházeli z oken radnice.
„Jedni jednají, druzí do města lezou. A tak vpadnuvše do města, pobijí tu lidu na několik set, smetavše mnohé z radnice na meče, na oštěpy a na sudlice,“ líčí události Staré letopisy české
Františka Palackého.
Kronikáři v dalších letech popisovali Brod jako mrtvé město, jehož ulicemi se prohánějí už jenom vlci. Žižka, který se řídil vojenskými pravidly a protivníkům, kteří se vzdali, uděloval milost, neměl čisté svědomí. Vyvraždění města považoval za velký hřích a podle kronik o rok později v rozvalinách Brodu prosil Boha o odpuštění. Zajímavou souvislost ale našli někteří historici v osobě
Michala de Causise, německobrodského rodáka, který byl hlavním žalobcem při procesu s Janem Husem v Kostnici. Pokud to táborité věděli, mohlo by to vysvětlit jejich neobyčejnou krutost při brodské krvavé řeži.
3. Bitva u Jankova (1645)
Jedna z nejkrvavějších bitev třicetileté války se odehrála
6. března 1645 ve
středních Čechách mezi
Jankovem a
Ratměřicemi. Střetli se tu Švédové s císařským vojskem, čeština si z bitvy a osudů polního maršála Johanna Götze odnesla zajímavé úsloví
„dopadl jako Kec u Jankova“ a nejzajímavější role připadla veliteli švédských vojsk Torstensonovi. Ten věnoval velkou pozornost členitému terénu a místo obvyklého čelního střetu obou vojsk zvolil jinou taktiku: přes zamrzlé rybníky a krytý údolím obešel císařskou armádu z boku a zaútočil na její levé křídlo. Švédská dělostřelba pak nemilosrdně zdecimovala jak Götzovy dragounské jednotky, tak císařskou pěchotu, a maršál Götz alias Kec sám padl v boji po boku svých vojáků.
Habsburská armáda v
bitvě u Jankova přišla téměř o pět tisíc mužů, přibližně stejný počet vojáků Švédové zajali. Na jejich straně padly přibližně čtyři tisíce mužů. Díky vítězství u Jankova se švédské armádě otevřela cesta na východ a na Moravu, kde obsadila
Jindřichův Hradec,
Jihlavu,
Znojmo nebo
Lomnici, až si nakonec vylámala zuby o
brněnské hradby.
4. Bitva u Kolína (1757)
Také v mírně zvlněné krajině kolem
Kolína se dějiny psaly krví, a to
18. června 1757 při střetu vojsk pruského krále Fridricha II. s rakouskou armádou polního maršála Leopolda Dauna.
Bitva u Kolína, jedno z mála vítězství rakouské armády v období sedmileté války, vstoupilo do historie hned několika způsoby: s 33 tisíci jezdců a koní šlo o
jednu z největších jezdeckých bitev v historii,
Marie Terezie na počest vítězné bitvy založila
nejvyšší rakouský vojenský řád a do boje tehdy rozhodujícím způsobem zasáhli takzvaní „holobrádkové“. Šlo o dragouny pluku de Ligne, jimž se tak přezdívalo kvůli jejich mládí. Bitvu připomíná zejména monumentální, patnáct metrů vysoký
památník u Křečhoře, a volně přístupná
Bedřichova vyhlídka na návrší, kde měli velitelské stanoviště Prusové. Údaje o raněných a mrtvých se hodně rozcházejí, i proto, že kvůli vedru a hrozící morové nákaze armády pochovávaly padlé přímo v terénu. Z celkového počtu asi 89 tisíc mužů bylo na habsburské straně zhruba 8 až 9000 mrtvých nebo raněných, ztráty Prusů byly ještě o pět tisíc vyšší.
5. Bitva u Slavkova (1805)
Jedna z nejslavnějších bitev na našem území,
bitva u Slavkova, proběhla
2. prosince 1805 mezi
Brnem a
Slavkovem. Protože se jí v čelech svých armád osobně zúčastnili francouzský císař Napoleon I., ruský car Alexandr I. a rakouský císař František, přezdívá se jí
Bitva tří císařů. Střet, při němž Napoleon porazil rusko-rakouskou armádu, provází řada legend: o krvavém slavkovském slunci, které Napoleon viděl z
návrší Žuráň, o
jiříkovických ohních, o krutých bojích v místech, kde dnes stojí
Mohyla míru i o legendárním Napoleonově manévru, který vstoupil do historie jako
Lví skok.
Napoleonova armáda byla početně slabší, proti zhruba devadesátitisícové přesile stálo podle různých zdrojů od 60 tisíc do 75 tisíc
Francouzů. Na slavné vítězství u Slavkova francouzští vojáci nikdy nezapomněli a císař jejich úspěch ocenil slovy:
„Vojáci, až bude završeno vše, co je třeba pro blaho a rozkvět naší vlasti, odvedu vás zpět do Francie; budu tam o vás s láskou pečovat. Můj lid vás pozdraví s radostí a vám postačí říci: ,Byl jsem v bitvě u Slavkova’, aby odpověděli: ,Ejhle, hrdina.’“
Na každoroční
rekonstrukci bitvy se ke Slavkovu sjíždějí
členové vojenských klubů a příznivci oživené historie z celého světa, méně radostné ale je konečné vyúčtování, které podle různých zdrojů uvádí až 60 tisíc mrtvých, raněných a zajatých.
6. Bitva u Hradce Králové (1866)
Pietní a vzpomínkové akce ve výroční den bitvy,
Muzeum války 1866 na
návrší Chlum,
vyhlídková věž,
naučná stezka, která vede od muzea k pomníku takzvané
Baterie mrtvých a
Alej mrtvých v lese Svíb: to je jen zlomek z mnoha míst, která připomínají
bitvu u Hradce Králové ze
3. července 1866. Byla nejvýznamnějším a rozhodujícím střetem Prusko-rakouské války roku 1866. Mimochodem, postup pruských vojsk do nitra Čech a zároveň ústup rakouských a saských vojsk mapuje více než 1 300 křížů, pomníků a památníků. Tak
unikátní soubor vojenské funerální architektury 19. století prý jinde ve střední Evropě nenajdete.
Pruská armáda čítala asi 220 000 mužů, spojená rakouská a saská asi 215 000. Střet skončil díky lepší výzbroji drtivým vítězstvím Pruské armády, ztráty na obou stranách ale byly obrovské. Například o takzvaném
Úvozu mrtvých se říká, že byl mrtvými vojáky zaplněn až povrch a jejich krev tekla až do Rozběřic. Ztráty na rakouské straně čítaly téměř 6000 mužů, 8500 jich bylo zraněno a téměř 22 000 zajato. Prusko spočítalo téměř 2000 padlých a 7000 zraněných.
7. Ostravsko-opavská operace (1945)
Na straně Třetí říše 100 000 mrtvých, zraněných a pohřešovaných, na druhé straně pak 150 000 zajatých a více než 100 000 mrtvých a zraněných Čechoslováků a vojáků Rudé armády, ale hlavně osvobození
severní Moravy a Slezska: to byl výsledek
Ostravsko-opavské operace, největší bojové akce druhé světové války na našem území. Vojenská ofenzíva Rudé armády a jednotek 1. čs. armádního sboru probíhala
od 10. března do 5. května 1945. Nacisté hlavní cíl operace, tedy
Ostravu a její okolí, urputně bránili, oblast zajišťovala třetinu průmyslové výroby třetí říše. Zničena byla celá řada obcí a měst, od Ostravy přes
Opavu a
Hrabyni až po
Osoblahu, která přišla o celé historické centrum. 22. dubna byla po těžkých bojích osvobozena Opava, 30. dubna Ostrava a posledním dnem Ostravské operace byl 5. květen 1945, kdy sovětské jednotky pronikly až téměř k
Olomouci.