Na výsluní evropské politiky se
Lucemburkové vyšvihli na začátku 14. století, když byl králem a posléze císařem Svaté říše římské zvolen
Jindřich VII. Lucemburský. Poté, co roku 1306 vymřel
první český panovnický rod Přemyslovců, nabídli Jindřichovi český trůn pro jeho jediného syna
Jana (1296–1346).
Vláda Lucemburků začala roku 1311 korunovací
Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Nejvýznamnějším lucemburským králem byl
Karel IV. (1316–1378), který se jako první český panovník stal císařem Svaté říše římské.
Praha, o jejíž prestiž se Karel IV. postaral založením
univerzity, se po Římě a Konstantinopoli zařadila mezi největší evropská města.
Po Karlovi nastoupili na trůn postupně jeho dva synové,
Václav IV. (1361–1419) a
Zikmund Lucemburský (1368–1437), k Lucemburské dynastii patřil i Karlův bratr
Jan Jindřich (1322–1375) a jeho děti, například
Jošt Moravský (1354–1411).
Smrtí krále Zikmunda v roce 1437 se však 126 let dlouhá éra vlády Lucemburků na českém trůnu uzavřela. Dědicem trůnu se stal
Albrecht II. Habsburský (1397–1439), manžel jediné Zikmundovy dcery
Alžběty (1409–1442). Záhy však nečekaně zemřel a teprve několik měsíců po jeho smrti Alžběta porodila syna
Ladislava (1440–1457), zvaného právě proto
Pohrobek. Ten však rovněž zemřel předčasně, v pouhých sedmnácti letech, a králem byl po něm zvolen
Jiří z Poděbrad.
Vedle české lucemburské panovnické dynastie existovaly i další rodové linie, které žily přibližně ještě 200 let. Protože se ale Lucemburkové rozštěpili ještě před nástupem na český trůn, další členové rodu neměli nástupnické právo.