Palladium a jeho cesta do Staré Boleslavi
Symbolem naděje byl už ve středověku
svatý Václav. Jeho odkaz bývá často spojovaný se
Starou Boleslaví, naším nejstarším poutním místem.
Kostelík svatých Kosmy a Damiána se sice nedochoval, ale místo světcovy mučednické smrti připomíná
krypta stejného zasvěcení pod dnešním
kostelem sv. Václava a také
sousoší z dílny
Matyáše Bernarda Brauna ve Vrábské kapli. Navíc jen kousek odtud – doslova pár desítek metrů za náměstím Svatého Václava,
Staroboleslavskou bránou a Mariánským náměstím – se tyčí působivý červeno-bílý
kostel Nanebevzetí Panny Marie. Ten sice časy svatého Václava nepamatuje, ale v jeho interiéru je vystaveno
palladium země české, posvátný předmět, uctívaný jako
záštita a ochrana celé země před nebezpečím.
Reliéf Madony s dítětem, zhotovený z
korintské mědi a pozlacený, není nijak velký, měří přibližně 19 × 13,5 centimetru. Jeho hodnota je ale nevyčíslitelná. Podle legendy
palladium po křtu obdržela
svatá Ludmila od arcibiskupa Metoděje a jako ochranu je později nosil její vnuk svatý Václav.
Palladium zanechalo v naší národní historii silnou stopu. Za třicetileté války se jen souhrou náhod nestalo švédskou válečnou kořistí, v časech
ohrožení hodně cestovalo: bylo ukryto například ve Vídni, na několika místech v
Praze nebo v
Berouně. Naposled opustilo
Starou Boleslav v době komunistického teroru, kdy putovalo podobně jako mnozí stateční Češi za mříže. Do mariánské baziliky se vrátilo až roku 1968 a dnes je vystaveno v jedné z bočních kaplí.
Dřímající svatováclavské vojsko
Se
svatým Václavem je spojená i známá pověst o vojsku dřímajícím hluboko v nitru
Velkého Blaníku. Pověst o tom, jak vojsko vyjede z hory na pomoc ohrožené české zemi, uvedl do širokého povědomí spisovatel
Alois Jirásek ve Starých pověstech českých, vydaných v roce 1894. Nejtajemnějším místem proto na
Velkém Blaníku není vrcholek s
rozhlednou nebo dvě řady kamenných valů, pozůstatky
opevněného hradiště z 6. až 5. století před naším letopočtem, ale
pověstmi opředená Veřejová skála. Až prý bude českému národu nejhůře, na Blaníku se
zazelená suchý dub, voda ze studánky přeteče, rytíři uvnitř hory se
probudí z hlubokého spánku, ve skále se otevřou mohutná kamenná vrata a ven vyjede vojsko pod vedením patrona české země. Až porazí nepřátele, v Čechách opět zavládne klid a mír.
Spící vojska a důkazy jejich existence
Muže dřímající pod horami a čekající na svůj velký den má prakticky
každá evropská země, a většinou nejde jen o jednu armádu. Až tedy bude Čechám nejhůř, k blanickým rytířům se připojí další části
svatováclavského vojska, které spí například pod
hradem Kunětická Hora, ve skále pod
Vyšehradem, pod
Emauzským klášterem nebo v nitru
Bílé hory. Několik armád má i vojsko
slezských rytířů, které vyrazí z
Lysé hory a
Velké Čantoryje; tady je dokonce připomíná
Rytířská stezka. Další moravské šiky pak dřímají pod
Svatým Hostýnem; tady jde patrně o vojsko z dob tatarských válek kolem roku 1241. Společné šiky by mohlo posílit ještě
bájné vojsko Slavníkovců, ukryté pod kopcem Oškobrhem, muži spící ve
skále Klapý pod
hradem Házmburkem anebo armáda dřímající v
Ralsku u
Mimoně.
Že jde jen o pověsti a z těch kopců nikdy nikdo nevyjede? Víru našich předků udržovala při životě
řada pověstí o pasáčcích, pradlenkách, děvečkách a kovářích, kteří se náhodou dostali do podzemí a tam pak
celý den sloužili spícím rytířům. Jenže zatímco v jejich životě uplynul pouhý den,
nahoře nad jejich hlavami
letěly roky jako splašené – někteří se vrátili po roce či po třech, jiní dokonce až po sto letech. Jiné legendy vyprávějí o
nočních jezdeckých rejích provázených troubením a bubnováním, a na
Chodsku dokonce mají velmi originální důkaz existence podzemního vojska:
žlutě zakalený potůček, který vytéká zpod kopce kousek
Domažlic, prý není sirný pramen, ale hnojůvka z podzemních rytířských stájí.