„Cesta do Italie byla za všech časů touženým cílem lidí majících smysl pro umění, i tehdy kdy cestování bylo nepohodlné a spojeno s nebezpečím. Velcí básníci přecházeli Alpy, aby se potěšili italským nebem, italským mořem a italskou krajinou, což pak v nesmrtelných dílech opěvali, “ píše se v reklamní brožuře Státního italského úřadu pro turisty z roku 1924. Mnohé z cestovatelů inspiroval o více než sto let dřív
Johann Wolfgang Goethe, který do Itálie vyrazil v roce 1786 krátce po svých sedmatřicátých narozeninách, a to bez velkých příprav a rovnou z
Karlových Varů. Už před ním ale italské nebe, moře a krajina vinic a citrusových hájů zlákaly nesčetnou řadu jiných umělců, především sochařů a architektů.
Všechny cesty vedou do Říma
Antické umělecké a stavební památky a také sochy a fresky
Michelangela Buonarrotiho (1475–1564), obrazy
Raffaela Santiho (1483–1520) a architektura
Giovanniho Lorenza Berniniho (1598–1680),
Francesca Borrominiho (1599–1667) či stavby, které vytvořil renesanční architekt
Andrea Palladio (1508–1580) a které vzkřísily k novému životu antické formy, lákaly umělce do
Verony, Vicenzy, Sieny, Florencie, Bologne, Benátek, Parmy, Milana a hlavně do
Říma.
Do Itálie vyrazili v mládí na zkušenou budoucí věhlasní barokní architekti
Johann Bernhard Fischer z Erlachu (1656–1723),
František Maxmilián Kaňka (1674–1766) a
Kilián Ignác Dientzenhofer (1689–1751) i sochař, řezbář a kameník
Matyáš Bernard Braun (1684–1738). I když detaily neznáme, na jih možná putoval i mistr barokní gotiky
Jan Blažej Santini (1677–1723); jisté je, že v Itálii měl příbuzné a tamní architekturu dobře znal.
Italská dobrodružství od Máchy až po Čapka
Inspirace Itálií ale dobou renesance a baroka teprve začala. Sníte o takové Itálii, jakou viděl koncem 18. století Goethe? Přečtěte si stylizovaný cestopisný deník
Italská cesta, který vydal v roce 1816 a v němž detailně popisuje své zážitky. Možná jím zlákal k cestě na jih
Karla Hynka Máchu, který legendární pěší cestu do Benátek podnikl v roce 1834.
Po něm zamířili na jih mnozí další. Na studijní cesty do Itálie se vydali například architekti
Vojtěch Ignác Ullmann (1822–1897),
Jan Kotěra (1871–1923),
Pavel Janák (1882–1956) nebo
Jan Letzel (1880–1925). Cestovali s notesem v ruce a skicovali vše, co je zaujalo. Domů si pak vozili řadu náčrtů a ty pak využívali ve vlastních projektech.
Okouzlení Itálií zasáhlo i další umělecké kruhy: mezi lety 1909 a 1920 podnikl několik cest na jih
Franz Kafka. Nešlo jen o turistické cesty do městeček a letovisek, ale i ozdravné pobyty na březích jezer Como a Garda. Ve stopách Goetha se vypravil i spisovatel
Karel Čapek: navštívil
Benátky, Florencii, Neapol, Palermo, Řím a
Bolzano, a popsal je v cestopisných fejetonech, publikovaných v
Lidových novinách a posléze v roce 1924 knižně jako
Italské listy.
Proč vedou všechny cesty do Říma?
Odkud se vlastně vzalo rčení, že všechny cesty vedou do Říma? Překvapivě i ono trochu souvisí s architekturou a urbanismem. Pochází nejspíš z dob římského císařství a odkazuje na
Forum Romanum, centrum starověkého Říma mezi pahorky Kapitol a Palatin, kterým procházela hlavní římská cesta Via Sacra. Poblíž
vítězného oblouku Septimia Severa, jehož pozůstatky se podařilo objevit začátkem 19. století, dal v roce 29 našeho letopočtu první římský císař Augustus postavit takzvaný
zlatý milník. K pomyslnému středu římské říše se sbíhaly silnice, vedoucí z různých směrů do Říma. Zlatý milník měl podobu mramorového válce, který stál na čtyřhranném podstavci, pokrývaly ho bronzové desky a na nich byla vyryta jména hlavních měst římských provincií i jejich vzdálenost. Tam někde zřejmě vzniklo pořekadlo o tom, že všechny cesty vedou do Říma.